Kraken a Sedlo zjistili, že mají společného víc než jen příjmení

Petr a Jakub jsou vrcholoví sportovci. Oba hrají extraligu za Zlín a každý z nich je oporou svého týmu. A mají společné příjmení Sedláček. Tím podobnost volejbalisty Petra a hokejového brankáře Jakuba končí. Petrovi bude letos čtyřicet a mohl by být otcem dvacetiletého Jakuba. Přestože jeden se blíží ke konci své vrcholové sportovní kariéry a druhý je na jejím začátku, oba si velmi rychle dobře rozuměli. Rozdílné přezdívky Sport svého jmenovce žádný z nich nijak zvlášť nesleduje. „Na hokej nechodím, protože v sezoně na to není čas. Dost často se termíny našich zápasů nebo tréninků kryjí s časy, kdy se hraje hokej. Jako dítě jsem ho hrával s kluky na rybníku, dnes se svou postavou brusle raději neobouvám. „Asi by to nedopadlo dobře,“ říká takřka dvoumetrový Petr. Hokejista Jakub by se pod volejbalovou sítí se svými 174 centimetry také moc jistě necítil. „Hrával jsem volejbal jen ve škole. Moc to na mě není. Občas si přečtu v novinách, jak kluci hráli, ale to je asi tak všechno,“ přiznává Jakub. Přestože mají shodné příjmení, každý má jinou přezdívku. „Mně říkají Kraken. Vzniklo to strašně dávno, v dobách, kdy jsem byl na vojně,“ prozrazuje Petr. V mládí mu však kamarádi říkali stejně, jako dnes nazývají spoluhráči a fanoušci Jakuba. „Kluci mi říkají Sedlo. Nikdy jsem jinou přezdívku neměl,“ tvrdí zlínský gólman. Petra zajímalo, jestli se Jakub v brance nebojí. „Gólman se nemůže bát. To by dopadlo špatně. Když chytáš nějaký čas, zvykneš si,“ říká Jakub. Připouští ale, že před rokem ho zranění na nějaký čas poznamenalo. „Měl jsem špatnou mřížku na helmě a puk mi na tréninku po střele rozsekl obočí. Pak jsem měl asi týden psychický blok a uhýbal jsem střelám na hlavu,“ vzpomíná Jakub. Jeho zase zajímá, zda mají volejbalisté často polámané nebo vykloubené prsty. „Při blokování balonů nebo smečích čích to musí být strašná zátěž,“ míní hokejový brankář. Volejbalista přitakává. „Je fakt, že člověk pořád dostává přes prsty, ale zvykne si na to. Tejpujeme si to, ledujeme, ale i když to bolí, člověk hraje, dokud to jde. Určitě to taky znáš,“ odpovídá Petr. Dřina jim nevadí Oba sportovce nepřivedli k jejich sportu rodiče, ale vrstevníci. „Brácha hrával volejbal ve Frenštátě, odkud pocházím. Dovedl mě do klubu a tak jsem začal,“ vrací se ke svým začátkům zlínský blokař. Jakub začínal s hokejkou za domem na zlínském sídlišti Jižní Svahy. „Jednou jsem se postavil do branky místo staršího kamaráda, zalíbilo se mi to a už jsem tam zůstal,“ říká gólman. Vrcholový sport je dřina každý se s ní vyrovnává po svém. Žádný ze Sedláčků prý v přípravě nic nešidí. „To bych byl sám proti sobě. Posilovna mi nevadí, horší je pro mě běhání po lese. Nebaví mě, ale vím, že to bez něj nejde,“ soudí Petr. Jakub je na tom podobně. „Mně dřina nevadí. Dělám to pro sebe. Pokud chci něčeho v hokeji dosáhnout, musím makat,“ prohlašuje mladík. Oba moc dobře vědí, že vrcholový sport není jen o soupeření s protivníkem. Je to i boj o místo v sestavě. Blokař Petr i brankář Jakub tvrdí, že konkurenční prostředí je motivuje k vyššímu úsilí. „Letos zažívám novou zkušenost. Do mužstva přišel Tomáš Duba a já sedím častěji na střídačce. V minulých dvou letech jsem měl větší pohodu. Věděl jsem, že i když se mi něco nepovede, zase se dostanu do branky. V tom je to teď jiné. Musel jsem se s tím srovnat. Teď vím, že každým dobrým výkonem si dělám nominaci na další utkání,“ říká Jakub. Petr ho doplňuje. „Bez konkurence to nejde v žádném sportu. Každý hráč by zakrněl, kdyby ho netlačil někdo jiný. Dravost o místo v sestavě je prospěšná, protože motivuje ke zlepšování. Když tak o tom přemýšlím, za šestnáct sezon ve Zlíně nebylo moc zápasů, kdy bych nebyl v základní sestavě. Jednou to ale přijde a pak se s tím člověk musí vyrovnat a vzít to tak, jak to je,“ tvrdí zkušený volejbalista. Zatímco Petr má za sebou dlouhou kariéru, Jakub je na jejím začátku. Proto se zajímal o to, zda existuje na sportovní dlouhověkost nějaký recept. „Záleží na tom, jak moc a poctivě se člověk věnuje přípravě, posilování a rehabilitaci. Ale taky na štěstí a na stylu života,“ míní Petr. Jakub přikyvuje a dodává, že při pohledu na pětačtyřicetiletého gólmana Dominika Haška věří, že kariéra na vrcholové úrovni může být hodně dlouhá. Nechodí lyžovat Důležitá je i správná relaxace. Každý ze Sedláčků odpočívá trochu jinak. „Jednou za týden chodím do angličtiny, kde se vyblbnu. Ne, že by mi to nějak šlo, ale je to pro mě jistý druh relaxace. V létě rád rybařím. Jinak trávím dost času u počítače a se svou přítelkyní,“ vypočítává Jakub. Petr si zase odpočine u dobrého filmu, při poslechu muziky ky nebo s dětmi. Relaxace při jiném sportu si však žádný z nich moc neužije. „Ve smlouvě mám klauzuli, že nesmím lyžovat. Kdybych to porušil a něco se mi stalo, byl by to velký průšvih. Maximálně si v létě zahraju tenis, fotbálek nebo plavu,“ říká Jakub. Volejbalisté ve smlouvě nemají zakázáno lyžovat. „Je to každého věc, ale kdybych přijel zraněný z lyží, asi by to moc dobré nebylo,“ přidává se Petr. Rozdílně vnímají oba hráči fanoušky. „Hrajeme teď o čelo tabulky, na zápasy chodí hodně lidí a vytvářejí skvělou atmosféru. Publikum je pro nás sedmý hráč na hřišti,“ libuje si volejbalista. Jinak to vidí Jakub. „Já lidi nevnímám. Musím být koncentrovaný na zápas,“ vysvětluje brankář.