Krize? Na třetím kilometru a pak pořád

Procházím se kolem fotbalového hřiště ve Skalách na Písecku. Je patnáct minut do startu posledního letošního závodu Jihočeského poháru. Budičovický duatlon už podeváté uzavře triatlonovou sezonu na jihu Čech.
A tentokrát si říkám, že už jsem vážně přestřelil. Kousek ode mě připravuje kolo Radek Uhlíř – několikanásobný pokořitel tratě ironmana. O pár metrů dál postává třeba Šárka Grabmüllerová. Ta je zase medailistkou z různých evropských i světových triatlonových akcí.
S těmito lidmi jsem zatím dělal jen rozhovory o tom, co zažívali na dlouhých tratích, kde plavání střídá kolo a běh. Teď jsem se spolu s nimi postavil na start, abych si vyzkoušel, jak vypadá poslední letošní závod nejen z cílového prostoru.

V kopci se propadám

Nezazní žádný startovní výstřel. Pořadatel jen ohlásí start. Vtípky a pohodová atmosféra končí. Na trať se vydávají tři desítky závodníků různých věkových kategorií. Mezi nimi i já. „Trať není těžká. Na kole pojedeš po polních cestách a nejsou žádné nebezpečné sjezdy. Jen se musíš dokázat vyrovnat s tím, že budeš v poslední třetině startovního pole,“ nemaluje mi žádné růžové scénáře Miroslav Šimek – tiskový mluvčí Jihočeských triatlonistů.
Čekají mě tři kilometry běhu, dvanáct kilometrů na horském kole a další dva běhu.
Start mi vychází a držím se špice. Chvíli! Za poslední půlrok jsem už uběhl maraton, ujel třicetikilometrový závod na horském kole a nedávno se úspěšně ztratil v lese při orientačním běhu. Tohle tempo je na mě ale pekelně rychlé a v prvním kopci se pořadím propadám. Zatím ne na samý chvost, ovšem už po zhruba patnácti stech metrech mi je jasné, že tady budu těžko někoho předbíhat.
Následuje náběh do druhého kola, stejný kopec, nohy těžknou a další soupeři už jsou přede mnou.
Když dělám rozhovory s triatlonisty, často mluví o krizích, které na své trati prodělávají. Poprvé ji prožívám na třetím kilometru běhu a neopustí mě až do samého konce. Proto bude lepší mluvit o větších či menších krizích, které se následně střídají v celkem pravidelných intervalech.
Běh absolvuji jako čtyřiadvacátý z třiceti závodníků v těsném závěsu za dvěma přede mnou a se slušným náskokem padesáti vteřin na závodnici za mnou. V depu na sebe beru helmu, nasazuji rukavice a snažím se trochu pít. S kolem vybíhám zpátky na trať s nadějí, že na něm někoho doženu.
Z tohoto pocitu mě vyléčí první kopec a o mém rozpoložení vypovídá dost fakt, že mě předjedou další dva soupeři. Trať vede po rozbité kamenité cestě, po poli a pak po asfaltu ve vesnici.
Ve sjezdech po poli se řítím i rychlostí ke čtyřicítce a chci jet víc. To jsou chvíle menších krizí, kdy sbírám síly.
Vjíždím do druhého kola. Stejný kopec, stejné trápení, a když zrovna nelapám po dechu, tak si nadávám, že sem nešel alespoň párkrát v poslední době trénovat. O kolo mě předhoní ti nejlepší. V závěru druhého okruhu mě předjede i dvacetiletá Monika Živčáková.
Po zbytek závodu jediný soupeř, se kterým budu v kontaktu. V kopci ve třetím okruhu sbírám síly a vracím jí to. K mé smůle mi právě upadává klipsna na šlapačce. Drží na jednom pásku a já ji vláčím o zem.

V běhu mě brzdí křeče

Přesto cyklistickou část dokončuji před soupeřkou o osm vteřin. Do poslední etapy vbíháme takřka spolu. Asi po dvaceti metrech mě nutí křeče v lýtku zastavit. Několikrát ho protahuji, ale chytají mě znovu. Kolem mě se do cíle řítí běžci okolo desátého místa. Ti nejlepší už tam byli, když já přijel na kole.
Chci to vzdát, ale nakonec se mi podaří nohu rozhýbat. Jenže soupeřka mezitím získala slušný stometrový náskok. Tuším, že to nedohoním. Stáhnu ji na nějakých padesát metrů. Na víc nemám. Hlava by ji doběhnout chtěla. Nohy a plíce jsou proti, a tak to postupně vzdávám a hlídám si soupeře za sebou. Ano. Nejsem poslední!
Po mně doběhli ještě Václav Eninger a Božena Hronová. Ovšem, abych byl korektní, oběma je dohromady sto osm let a jsou podobně staří.
Je tady konec. V cíli jsem za hodinu šest minut a sedmačtyřicet sekund. Ti nejlepší byly o dobrou čtvrthodinku rychlejší. Ale i tak mě provází podpora a povzbuzování závodníků, kteří už uklízejí svá kola. Dobíhám šťastný. Splnil jsem svůj cíl a nebyl úplně poslední.
O to větší je pak mé překvapení, když na mě při vyhlašovacím ceremoniálu volají pořadatelé, abych si šel vyzvednout cenu. V kategorii muži do třiceti let totiž víc než tři závodníci nestartovali, a proto si domů odnáším za bronzovou pozici keramický pohár, který mi bude připomínat můj výkon.
Za sto padesát korun pustí pořadatelé na trať kohokoliv. Může si zkusit, jak zvládne závodit s nejlepšími. Pocit při doběhu na jakémkoliv místě stojí za to.
Přes zimu je čas trochu trénovat a pak se uvidí. Třeba na jaře v Tálíně své pořadí vylepším.