Jan Plecháč chce vyndat Moser z almary. Karlovarské sklárně se daří, teď chystá speciální srdce

Naposledy jsme se viděli v kavárně. Jan Plecháč, jehož studio tehdy sídlilo na Žižkově, odskakoval od své práce na malé espresso. Dal si dva loky a už byl pryč. Já, studentka na brigádě, jsem mu to kafe připravovala. Teď se situace obrátila. Dáte si kafe? ptá se mě Plecháč, tentokrát jako kreativní ředitel Moseru, navíc v novém ateliéru ve Vršovicích. Od té doby uplynula spousta písmenek v mém případě a spousta váz v případě Jana Plecháče.

Už se vám podařilo vyndat Moser z almary? připomínám mu jeden z prvních úkolů, který si při nástupu do slavné sklárny v roce 2022 dal. „Myslím že ano. Udělalo se pro to strašně moc kroků. V něčem jsme pořád na začátku, ve fabrice, která je 170 let stará, to trvá poměrně dlouho. Je to starý koráb, kormidlo se musí točit pomalinku, aby se nastavilo správným směrem a dostali jsme se k cíli,“ odpovídá designér.

Karlovarská sklárna je legenda, na kterou má vzpomínku i ten, pro koho sklo jinak znamená jen běžnou spotřební věc. Většinou v ní vystupuje vitrína, v níž se skrývají skleničky s pozlaceným okrajem, kterých se, jak velí jejich majitel, nesmí nikdo dotknout. Vyndat Moser z almary tak znamená přesně tohle: se vším respektem k její velké historii tuhle ikonickou značku oprášit a přiblížit i mladší generaci.

Kreativní šéf Moseru Jan Plecháč | Zdroj: Zuzana Panská

Jak říká Plecháč, Moser by měl reflektovat dobu, ve které žijeme, zároveň ale neztratit starší generaci, která značku vnímá jako lovebrand. Podle kreativního šéfa to znamená víc než jen navrhovat nové kolekce, ale změnit celou firmu. A to není jednoduchý úkol.

„Vize je samozřejmě jedna věc, stačí si říct, že budeme současnou atraktivní značkou, ale to naplnění je těžká práce,“ vysvětluje designér. „Už když jsem nastupoval, říkal jsem, že Moser je nejtěžší sklárna. Jsou tam různá očekávání, tradice, je to sakra těžký batoh, který si vezmete na záda a musíte z něj vyndávat všechny ty věci, které už nepotřebujete. Ale když už ho máte, je dobré s těmi dalšími věcmi pracovat, můžou vám pomoct.“

Zatímco za Rakouska-Uherska působily v českých zemích desítky velkých skláren a stovky malých provozů, dnes jich zbyly spíš desítky. Některé ještě před pár lety prosperovaly, ale dohnal je covid a válka na Ukrajině a s nimi spojené drahé energie. Když dnes zavítáte do sklárny Moser u řeky Teplá, zjistíte, že je v mnoha oborech závislá na jediném člověku. Dřevěné formy nezbytné pro výrobu mnoha sklářských produktů tu vytváří jeden muž. Zlatou barvu nanáší na skleničky ručně štětcem jedna dáma. A ty největší a nejtěžší vázy umí vyfouknout jediný sklář Vlastimil Habart.

Dva rytíři v baráku

„Věřím, že sklárna má budoucnost. V dnešním přetechnizovaném světě má řemeslo váhu,“ je přesvědčen Plecháč, hned ale dodá, že hledat nové lidi je těžká věc: „Máte spoustu jiných způsobů, jak si vydělat peníze, než tím, že si je jdete opravdu vydřít. Když ale procházím fabrikou, vidím, že lidé to řemeslo dělají ze srdce. Nejen já, ale víc lidí tady ve sklárně věří, že to smysl má. Snažím se sklárnu udržet obchodně, aby byla relevantní a vydržela na trhu. A pak je tu výrobní rovina, jestli nacházíme lidi, kteří by to s námi dělali. V obou těch rovinách se nám zatím daří,“ konstatuje. A pracuje tu opravdová špička: sklář Zdeněk Drobný a rytec Tomáš Lesser dokonce obdrželi rytířský řád od francouzského ministerstva kultury. Plecháč si pochvaluje, že mít v baráku hned dva rytíře je unikátní.

Moser je podle něj výjimečný právě v tom, že má všechna řemesla pod jednou střechou. Z písku se tu vyrábí sklovina, jsou tu brusiči, rytci i lidé, kteří na sklo malují. Není potřeba nikam jezdit – na začátku je písek, na konci sklenička, váza, mísa. Všechno se tu dělá ručně. Z čeho má Plecháč další radost, je, že vše, co je pro zdejší řemeslo potřeba, proudí do sklárny z okruhu sta kilometrů, je to tedy práce obhajitelná i v dnešní době zdůrazňující udržitelnost.

Svou práci v Moseru ale ještě za zcela hotovou nemá. Spousta věcí se povedla a značka Moser začala ve společnosti znovu rezonovat, Jan Plecháč si ale při nástupu do nejznámější české sklárny dal ještě jeden úkol: aby po moserovském skle lidé opět toužili.

Barvy, barvy, barvy

Dnešní čtyřicátník se ke své profesi dostal díky dávné návštěvě z Německa. Přítel jeho rodičů, designér, přijel v porsche, a jak to Plecháč tehdy vnímal, kolem něj se vznášela zářivá aura. „Bylo to, asi jako když vidíte UFO. Bylo to ještě před revolucí, takže to bylo nevídané,“ vzpomíná a pak dodá: „Dnes jsme se posunuli a v Česku se žije úplně jinak než dřív.“ Pod dojmem tohoto zážitku v deváté třídě doma oznámil, že se rozhodl jít na UMPRUM.

Dostal se na ni hned po absolutoriu střední uměleckoprůmyslové školy a vystudoval design a architekturu. Zpočátku se zabýval hlavně nábytkem, ostatně na něj se zaměřil už na střední, a v tomto oboru se prosadili i společně s někdejším spolužákem Henrym Wielgusem ve studiu Jan & Henry, které si založili. Právě tady se dostal ke sklu, když navrhli svoji první kolekci pro Lasvit, Neverending Glory. Zaznamenala obrovský úspěch po celém světě. A mladého designéra začalo sklo jako materiál fascinovat.

Když přišel do Moseru, jeho vztah ke sklu se ještě trochu změnil – utvrdil, jak říká. „Sklo je všude, když ale máte najednou možnost pít z takového, které někdo vyrobil ručně, úplně to mění pohled na celou věc. Je to delikátní záležitost a čím víc toho znáte, tím víc máte tendenci se těmi věcmi obklopovat. Je to dlouho, co jsem byl políbený sklem. Od té doby ta vášeň neslábne, naopak sílí,“ vyznává se designér.

Sílí také zájem o produkci Moseru. Nové směřování sklárny se ukázalo poprvé v kolekci Abyss, v níž Plecháč použil klasickou moserovskou akvamarínovou barvu, ale trochu jinak. Kolekce, jejíž název lze přeložit jako Bezedná hlubina, barvu premiérově aplikovala v masivním skle, kde dostala výrazně tmavší tóny. O rok později Abyss vyšla v prestižním britském designovém měsíčníku Wallpaper, a to rovnou na titulní straně. „Něco takového je sen. Vůbec by mě to nenapadlo. Ve Wallpaperu jsem se objevil už se svojí diplomkou z UMPRUM, ale nikdy ne na coveru. Ani jsem nevěděl, že to tam bude. Chtěli Abyss na focení, ale nic neříkali. Najednou mě pak někdo označil na Instagramu, bylo půl dvanácté večer před Vánocemi. Pro mě to bylo potvrzení, že jsme na správné cestě,“ líčí Plecháč.

Sklo s otiskem bukových lesů. Sklárna Květná se s novými majiteli vydává cestou vlastního designu

Byznys

V roce 2023 to prokázalo i nejprestižnější české designové ocenění, a to dokonce ve třech kategoriích naráz, což se v historii Czech Grand Design ještě nikdy nestalo. Moser se stal výrobcem roku díky Plecháčově kolekci barevně tónovaných váz a nápojového skla Duše lesa, jež se inspirovala třeba výtrusnicemi hub nebo borovicovým lesem. Kreativní šéf sklárny pak vyhrál v kategoriích Designér roku i Grand designér roku kromě Duše lesa také za modrý Abyss a za kolekci váz Harmonic v opálově růžové a kouřově zelené.

Znovu se tak potvrdilo, že právě barvy jsou jedním z hlavních znaků produkce karlovarské sklárny. Přišel s nimi už Leo Moser, syn zakladatele továrny, který experimentoval s přidáváním oxidů drahých kovů. V jeho časech se ve sklárně pracovalo s pětadvaceti odstíny barevného skla. Dnes byste jich napočítali jen devět. Plecháč ale postupně přidává nové.

Z odkazu Lea Mosera vznikla také kolekce Echoes, která na významnou postavu sklárny odkazuje i materiá­lem, takzvaným uranovým sklem, jež bylo v jeho době velmi oblíbené. Na to, že má uranové sklo takovou tradici, přišel Plecháč díky historické moserovské knize, kde našel sto let staré sklo svítivé, žlutozelené barvy. „Představte si, co to bylo za dobu, mezi první a druhou světovou válkou, jak vypadala historická auta – a najednou uran. To je ta vize,“ říká o někdejším uměleckém řediteli sklárny ten současný. Jsou to právě barvy, ale třeba i použití matného skla, co oslovuje také současnou generaci. Díky matu zesiluje jeden vjem – haptika. Způsobuje, že se lidé nechtějí na sklo jen dívat, ale hlavně se ho dotknout.

Skleněné srdce Václava Havla

Barevná, a opět do modra, je i nejnovější Plecháčova váza, již Moser ukáže na karlovarském filmovém festivalu. Pro něj také každý rok vyrábí hlavní ceny, Křišťálové glóby. Váza odkazuje na Václava Havla a jeho nedožité devadesáté narozeniny, které by oslavil letos na podzim. Vychází z historického moserovského tvaru, s pomocí šikmého brusu v něm ale vytváří srdce, symbol prvního porevolučního prezidenta. „Václav Havel byl velkým spojencem karlovarského festivalu. Jiří Bartoška vždycky říkal, že právě díky němu festival vůbec přežil,“ připomíná Plecháč. Váza se bude dražit pro nadaci Vize 97, kterou založili Václav a Dagmar Havlovi. Na podzim pak Moser uvede limitovanou kolekci stejných váz, jen v menším provedení a v jiných barvách. Jedna bude křišťálová, druhá ametystová, třetí v narůžovělém odstínu, každá pouze v devadesáti kusech.

Sklo se s letošním karlovarským festivalem propojuje ještě v jednom momentu. V neděli po zahajovacím večeru je pro návštěvníky připravena takzvaná noční tavba. Podle Plecháče je to magická chvíle, během níž se písek mění na sklovinu, kterou hned tak nezažijete. Materiálovou proměnu za teploty až 1470 stupňů doprovází silná vroucí záře. Naopak chladnou polární září se inspirovala jedna z posledních kolekcí, kterou kreativec karlovarské sklárny uvedl. Ve vázách řady Aura se podle něj setkává jemnost s brutalismem. U příští kolekce by se Jan Plecháč chtěl zapojit i do foukání, plánuje se to naučit.

Prokletí jménem dokonalost

Kreativním šéfem nejznámější sklárny je Plecháč jen na půl úvazku. Ten druhý mu zbývá tak akorát na vlastní studio, které stále provozuje. Věnuje se v něm sklu i mnoha dalším materiálům. Na kafe už chodí jinam, pořád jsou to ale jen ty dva rychlé loky a pak rychle zpátky k práci. Je to nejspíš tím, že ho honí touha, aby všechny věci, na kterých pracuje, byly dokonalé. „Já si věci neodpouštím, někdy je to prokletí. Ale znám lidi, kteří to chtějí ještě líp,“ podotýká designér.

Jeho obecenstvo je ovšem smířlivější. Kolekce Echoes se vyprodala během dvou týdnů, jen pár měsíců byla k mání limitovaná kolekce Era, přestože prodejní cena vázy, jež využívala optických vlastností skla a vysokého lomu světla, dosahovala čtvrt milionu korun. Lidé tak evidentně po moserovském skle znovu doopravdy touží. A čím se designér zabývá ve vlastním ateliéru? Jeho nejčerstvějším klientem je český prezident. Co přesně si u Jana Plecháče objednal, ale zatím vědí jen oni dva.  __