Milan Ondrík hledá křehkou duši drsňáků. „Není žádný standard, jak se hraje vrah a jak farář,“ říká
- Dokáže zahrát všechno, ale nejvíc Milanu Ondríkovi sluší role tvrďáků s nalomenou duší.
- Za svůj strhující výkon v koprodukčním filmu Otec získal letos své čtvrté ocenění pro nejlepšího slovenského herce a zvítězil i v Cenách české filmové kritiky.
- Už brzy se objeví v titulní roli asi nejočekávanějšího českého snímku roku, v Bojovníkovi, dramatu z prostředí zápasů MMA.
Budova bývalé Legiobanky v Praze Na Poříčí, dnešní Palác Archa, je poutním místem milovníků architektury; před rovnou stovkou let ji totiž ve zdobném stylu českého art deca vyprojektoval vizionář Josef Gočár. Dnes v ní sídlí společnost Bontonfilm distribuující drama Bojovník, nový celovečerní film z prostředí MMA, který po prezentaci na karlovarském festivalu vstoupí 13. srpna do českých kin. Právě v Gočárově rondokubistické svatyni se scházím s Milanem Ondríkem, hercem, kterého v posledních letech nejde přehlédnout. Vedle snímku Otec, vyslaného Slovenskem do oscarového klání, zazářil i v televizním dramatu Veterán, boxerském thrilleru Stínohra, dobovce Úsvit nebo v mafiánských filmech Miki a Černák, jež dlouho vévodily žebříčkům sledovanosti českého Netflixu.
Proč je dobré poděkovat, když je nám právě dobře
Už když jsme spolu před pár lety dělali náš první rozhovor, zaujalo mě, že Milan Ondrík i v civilu působí jako ve svých nejlepších filmech. Pod drsnou skořápkou tuším velké srdce i zvláštní něhu, a když se dotkneme citlivějších témat, tón a barva hlasu Milana prozradí: ano, je to velmi emocionální člověk. Začínáme si povídat o filmu, v němž ztvárnil titulní roli zápasníka Pavla „Hoffa“ Hoffmeistera, bývalého mistra Evropy a olympijského medailisty v boxu, který se po letech pokouší o návrat – tentokrát ovšem nikoli do boxerského ringu, ale rovnou do klece pro zápasníky smíšených bojových umění. „Tím filmem uzavírám jednu etapu svého hereckého života. Mám pocit, jako by se v Bojovníkovi koncentrovaly všechny moje předchozí role, emocionální i fyzické, ty, ve kterých jsem ubližoval, i ty, v nichž mi bylo ubližováno. Bojovník není jen příběh fightera, vyprávíme o muži, který nepřestává bojovat s životem samotným. Životem, jenž mu házel do cesty nejednu překážku. Jeho boj nikdy nekončí, ale bojovníkem je ve svém životě vlastně každý z nás. I já pořád bojuju, vždycky a všude,“ říká Milan Ondrík.
Tvůrci filmu Bojovník se často odkazují ke známému českému boxerskému dramatu Pěsti ve tmě, které bylo natočeno před rovnými 40 lety. Pěsti ve tmě nebyly pouze o boxu, stejně tak není Bojovník zdaleka jen o světě MMA, jak už Milan Ondrík naznačil. Jaká další témata řeší jeho hrdina Pavel Hoffmeister a jaká si ve filmu našel Milan sám pro sebe? „Pro mě je celoživotně nejdůležitějším tématem rodina. Jsem přesvědčený, že když fungují rodinné vztahy a pouta, může fungovat i celá společnost, protože rodina je její základní složkou. Taky můj filmový bojovník zápasí o svou rodinu, chce dostat zpět, co ztratil, a napravit, co zanedbal. I mně se stalo, že jsem si dost nevážil svého rodinného zázemí, bral jsem to jako něco automatického a neuvědomoval si, jakou je pro mě rodina hodnotou. Rád na tohle téma uvádím paralelu s kostelem. Tam chodíme většinou jen tehdy, když o něco žádáme a prosíme, když chceme, aby se napravilo to zlé, co nás trápí. Ale zapomínáme do skutečného, ale i pomyslného kostela přijít poděkovat, když je nám v životě dobře.“
Při tréninku s Vémolou si připadal jako sýr ve střívku
Už z teaseru k Bojovníkovi je jasné, že Milana Ondríka musel film stát hodně sil, nejen jako herce, který se dostává do své postavy, ale také fyzicky. Co všechno obnášela fyzická příprava na roli Pavla Hoffmeistera? „Byla náročnější, než jsem si představoval. Nejdřív jsem se zaradoval, protože už pár let sám boxuju, a když přišla nabídka na tento film, zrovna mě čekal zápas ze série Králové ulice. Tak se jmenuje organizace, která v Nitře a teď už i v jiných městech včetně Bratislavy pořádá turnaje v bare-knuckle, boxu bez rukavic. Říkal jsem si: Aspoň se budeš moct doma vymluvit, že si nejdeš jen tak zatrénovat, ale že to je v rámci přípravy na roli,“ směje se Milan. „Ale fyzická příprava je jedna věc a samotné natáčení věc druhá. Když jsem přišel poprvé do našeho filmového gymu, který geniálně navrhl scénograf Pavol Andraško, a tam jsem uviděl všechny ty skutečné fightery, kteří se ve filmu představují, došlo mi najednou, s kým budu natáčet. Vždyť to jsou všechno hvězdy – a co jsem já? Přece se jim nemůžu postavit! Naštěstí jsem měl při natáčení k dispozici svůj tým spolupracovníků, kteří mě připravovali po fyzické a technické stránce. Jeho součástí byl i slavný David Kozma z Oktagonu. Zajímavé bylo, že jsem si záhy všiml, jak mají David i ostatní šampioni docela nervy z kamery a taky z doby, kterou tráví se štábem v gymu. A v tu chvíli se začaly naše síly vyrovnávat. Protože normálně trvá trénink v kleci třeba hodinku, ale když jsme natáčeli bojové scény do filmu, byli jsme v gymu s přestávkami i deset dvanáct hodin, což utahalo i ty největší profíky. Vlastně jsem byl spokojený, když jsem viděl, že ti vyhlášení fighteři už nemůžou, že to ani pro ně není žádná procházka růžovou zahradou.“
Vedle mnoha známých jmen české a slovenské MMA se ve filmu objeví také mediálně proslulý Karlos Vémola. Podle zveřejněných záběrů a fotek se s ním Milan Ondrík v kleci osobně utkal. Zajímám se, jestli z toho Milan neměl trochu obavy. „Karlos hraje ve filmu zápasníka, který mého hrdinu učí obranu proti takedownu, chvatu, který vás má dostat v souboji na zem. V jedné scéně se mnou skutečně o tu zem mrskne, což jsme právě nacvičovali, říkali jsme tomu letecký den. Musím se přiznat, že když mě Karlos sevřel a zvedl do vzduchu, tak trénink netrénink, stejně jsem se cítil jak sýr Bambino, znáte ho? To je ten taveňák v červeném střívku, co se mačká na chleba… A to na mě šel Karlos ještě jemně, protože věděl, že mě pak čeká další půlden natáčení!“ Vémola aktuálně čelí obvinění z organizované drogové trestné činnosti.
Film pomohl k odpuštění po 20 letech
Od fyzického herectví se s Milanem Ondríkem přesouváme k tomu psychologickému, konkrétně k jeho loňskému majstrštyku, jejž předvedl ve filmu Otec režisérky Terezy Nvotové. Je inspirován nesmírně tragickým příběhem, který se skutečně odehrál – a to dokonce v Nitře, kde Milan žije. S jakými emocemi přijal roli táty, jenž v rozpáleném autě zapomene dítě, které to opomenutí stojí život? „Pro mě bylo důležité, že ve filmu vyprávíme o syndromu zapomenutého dítěte, který může postihnout každého rodiče. Je to psychologický jev, který byl u nás donedávna absolutně neznámý. Pamatuju se, jak jsem byl v době, kdy se ten smutný případ stal, rozčilený z lidí, kteří muži, co své děcko v autě zapomněl, přáli ten nejhorší trest. Aniž by věděli cokoli o pozadí té tragédie. Nedovedl jsem si představit, jaký trest by ještě měl přijmout člověk, který už byl potrestán smrtí vlastního dítěte. Musím se přiznat, že když asi po roce a půl ten otec nedobrovolně odešel za svou dcerou, ulevilo se mi za něj, už jen kvůli pomyšlení, jaké břemeno by musel po zbytek života nést. Takže když mi volala producentka filmu s nabídkou na tu roli, nakonec jsem kývl, ano, vezmu to. I kvůli tomu skutečnému otci. Chtěl jsem ukázat, co musel cítit, když nechtěně zabil vlastní dítě, co všechno musel vytrpět.“
Filmové drama, které je natolik sugestivní, že z něj lidé v kinech odcházeli – ne proto, že by se jim film nelíbil, ale proto, že tu intenzitu prožitku prostě nevydrželi –, kladlo na Milana Ondríka i specifické technické nároky. „Tereza Nvotová film natočila na dlouhé záběry, což je pro herce velmi náročné. Jedna část mozku musí hlídat technickou stránku věci, druhá musí být otevřená emocím. Na dlouhé záběry nejde hrát mechanicky, po celou dobu musíte být pravdiví. Dal jsem si takové předsevzetí, že když záběr pokazíme a pojede se znovu, nebudu hrát nikdy stejně, ale vždycky půjdu jinou cestou, abych jen neopakoval, co už jsem natočil, ale aby moje emoce byla v každém záběru originální a pravdivá. Já si v herectví rád dávám výzvy – a tohle byla jedna z největších. Snažil jsem se nabídnout co nejširší škálu emocí. Protože neexistuje jen smích a pláč – a mezi tím nic. Je milion druhů smíchu a milion možností, jak ukázat bolest. Každý jsme jiný a každý svoje emoce projevujeme jinak.“
Film Otec sklidil mnoho cen a aspiroval také na Oscara, bohužel do užšího shortlistu se nedostal. Bylo to pro představitele titulní role velké zklamání? „Absolutně ne,“ vrtí hlavou Milan Ondrík. „A řeknu vám proč. Ten film totiž v mých očích dostal to vůbec největší ocenění. Po projekci na festivalu v Palm Springs v Kalifornii přišla za producentkou Veronikou Paštékovou jedna paní, že prý se jejímu bratrovi stalo něco podobného, co naší postavě ve filmu Otec. Řekla, že bratrovi za to, co způsobil, ani po 20 letech neodpustila. Ale že teď viděla náš film. A že mu konečně odpouští. To je pro mě mnohem víc než nějaká pozlacená soška.“
Po každé bouřce vyjde sluncem, říká Ondrík k napjaté situaci a Slovensku
V posledních zhruba šesti sedmi letech nabrala kariéra Milana Ondríka raketový vzestup. Budiž světlo, Veterán, Stínohra, Úsvit, Miki, Ema a smrtihlav, Otec, Černák, Bojovník, k tomu seriály Iveta, Vítěz, Zrada… Samé ambiciózní tituly, samé filmy a seriály, o kterých se mluvilo. A velmi často také hlavní role. Přijde mi zvláštní, že Milan přesto nežije ani v Praze, ani v Bratislavě, ale usadil se relativně daleko od center filmového a televizního průmyslu. Je pro něj Nitra, kde roky žije, záchrannou kotvou, jež ho drží při zemi – aby nezpychl nebo se nezbláznil? „Nitra není tak daleko od Bratislavy, autem jsem v divadle za hodinu a do Prahy mě většinou vozí. Pokud tedy nepřijedu autem jako dneska za vámi. Ale hlavně jsme si v Nitře s manželkou zvykli a narodily se nám tam děti. Mám tam dobrou partu, kámoše z gymu, kolem je krásná krajina, kde se skvěle jezdí na kole a kam si chodíme s dětmi zaběhat podél řeky. Je to město se spoustou zeleně a dominantou Nitranského hradu, tím mi hodně připomíná Prahu. Přijde mi jako zmenšenina vašeho hlavního města, které miluju a rád sem jezdím. Už jsem si Prahu taky prochodil skrz naskrz. Mám rád Divokou Šárku, Hradčany, cítím se tady jako doma.“
Skoro se divím, že stíhá procházky po Praze, když vidím jeho napěchovanou filmografii. Milan Ondrík připouští, že tempo, které mu velí souběžně pracovat na několika projektech ročně, mu začíná mírně přerůstat přes hlavu. Chystá se tedy zvolnit? „Letos jsem si dal na tři měsíce oddych, nechtěl jsem nic nového zkoušet ani natáčet. Ale nakonec to bylo jinak. Přišla mi nabídka na kamerové zkoušky, vlastně to bylo pět stránek dialogu, ale skvěle vystavěného. Vůbec jsem nevěděl, o jaký film by mělo jít, to bylo tajné, až později jsem zjistil, že postava, kterou bych měl hrát, je Jozef Slovák. Vy ho v Čechách asi neznáte, ale to je jeden z nejinteligentnějších zločinců v dějinách slovenské kriminalistiky. Napohled slušný člověk, mimořádně chytrý, který má na kontě několik patentů v oblasti elektroniky. Jeho druhá tvář je však velmi temná. Zabil pět mladých žen a díky svému intelektu dlouho vodil policii za nos, dokázal mimořádně fabulovat a vyšetřovatelé si s ním skoro nevěděli rady. Ta postava mě začala zajímat. Jozef Slovák představoval typ člověka, kterého jsem ještě nehrál. Nakonec jsem tu roli vzal a před pár dny jsme dotočili.“
Po bossovi slovenské mafie Mikuláši Černákovi si tak Milan Ondrík střihl další odpudivou bytost, další postavu na hraně. „Jenže není vrah jako vrah,“ poznamenává Milan. „Já nejsem typ herce, který by se jen přesouval ze škatulky do škatulky, protože vrah se přece hraje takhle a farář zase takhle.“
Rád věřím, ale namítám, že postavy farářů Milanovi režiséři nesvěřují. „A to byste se divil,“ šklebí se herec. „Právě jsem v divadle zkoušel postavu evangelického kněze. Takže jestli se hra nakonec bude realizovat, bude ze mě pro změnu farář,“ směje se Milan Ondrík.
Když přijde řeč na Slovenské národní divadlo, kde je Milan už od roku 2011 v angažmá, nemůžu se nezeptat na situaci, jež na Slovensku vládne, a to i v oblasti kultury. Jak se snaží čelit politickému tlaku, který nemá od sametové revoluce obdoby? Jen co otázku položím, cítím, že v Milanovi se začíná vařit krev. „Víte, když mi starší kolegové vyprávěli, jak to chodilo za komunismu, nikdy by mě nenapadlo, že to jednou sám zažiju. Že se bude umělcům zase předpisovat, co se může a co nemůže v divadle hrát, nebo že budou herci kvůli politice přicházet o práci. Je hrozné, že vládní představitelé si berou umělce do pusy, mluví o nás jako o skřehotajících zvířatech, o darmožroutech, to se dělo naposled za Slovenského státu. Lidé už z toho začínají být unavení, nevidí žádnou naději, ale já tu naději vidím a budu proti té ignoranci bojovat, v první řadě svojí tvorbou,“ líčí herec. Bere s povděkem, že má kde tvořit. Zatím. Vidí ale, že svobodného prostoru na Slovensku ubývá, fondy na podporu umění a kultury podle jeho slov přebírají nekompetentní lidé. „Uvidíme, co nás ještě čeká, ale nevzdávám se. Už jsem to někde řekl, ale zopakuji to. Po každé bouřce nakonec vyjde slunce, řeky se uklidní, bodláky vyschnou a vítr je odvane do zapomnění. Chtělo by se mi tu větu ukončit jinak, ale to se do slušného časopisu nehodí.“
Umělecký řezbář, který vyrostl se šesti sourozenci
Přehazuju výhybku a nabízím Milanovi návrat k tématu, které je pro něj klíčové. Na dnešní dobu jedináčků má početnou rodinu, s manželkou Zuzanou vychovávají tři děti, z nichž to nejstarší, syn Adam, už má šestnáct let. Je synek po tátovi, povahou nebo uměleckými sklony? A co ostatní děti? „V Adamovi se vidím, hlavně když řešíme vzájemné neshody. Vzpomínám si, jak jsem se před 30 lety hádal se svým otcem a on mi vždycky říkával: Počkej, až budeš mít svoje děti! Teď na jeho slova často myslím, protože syn reaguje úplně stejně jako já v jeho věku. A co se týče jeho směřování, momentálně se věnuje hlavně hudbě, nahrává si svoje písničky a chtěl by se hudbě věnovat dál. Děvčátka Alžbětka a Anežka jsou zase výtvarně založená, za což jsem taky rád, protože jsem sám vyučený umělecký řezbář. Navíc ještě milují gymnastiku, takže mají blízko i ke sportu, a to je mi samozřejmě taky sympatické. Čím jednou děti budou, to necháváme na nich. Nechceme je s manželkou Zuzanou do ničeho tlačit, ani moji rodiče takoví nebyli. Hlavně bychom rádi, aby byly svobodné.“
Milan dál vypráví, že si vždycky přál mít hodně dětí, sám má totiž tři sestry a tři bratry. Zajímám se, jakou roli měl v tak početném sourozeneckém kolektivu. „Patřil jsem mezi tu mladší část, takže jsem býval často bit, ale zase jsem měl ve starších sourozencích oporu a v nejstarším bratrovi takového druhého tátu, protože když já byl malý chlapec, on už studoval na gymnáziu. Naši známí se vždycky hodně divili, jak máma s tátou tolik dětí stíhají, ale my se hodně vychovávali navzájem, starší sourozenci se starali o ty mladší, brali jsme to jako přirozenou věc. Vzpomínám si, že jsem byl dlouho takový miláček rodiny, skoro až maminčin mazánek, ale když mi bylo šest, narodila se ještě moje nejmladší sestra Martinka a ta mi ukradla to nejvzácnější, co jsem měl, ten maminčin obdiv. Dost jsem na ni žárlil, skoro až do puberty, ale teď patří k mým nejoblíbenějším sourozencům. Mimochodem je to skvělá lékařka, a i když žije a pracuje až ve Švýcarsku, máme se hodně rádi.“
Jsme oba trochu naměkko. Nejvyšší čas skončit, než to bude ještě horší. V narážce na film Budiž světlo, kde hrál Milan Ondrík tátu, jemuž se rodina rozpadá pod rukama, se na závěr ptám, jestli má Milan recept na to, jak udržet svou rodinu funkční a semknutou – vůči všem negativním vlivům okolí a dnešní zrychlené době. „Před nedávnem, když vrcholil úspěch filmů, o kterých jsme mluvili, se mi to doma taky začalo drolit. Myslel jsem jen na svou práci, a když jsem si konečně vyhradil čas pro sebe, utíkal jsem do gymu, na kolo nebo za kamarády – protože já jsem ten živitel rodiny, kdežto děti jen chodí do školy, a tak mají poslouchat… Jenže pro děti je škola ta samá námaha jako pro mě moje práce a moje žena, ta stíhá jak domácnost, tak pracovní povinnosti. Tohle všechno jsem si naštěstí včas uvědomil a došlo mi, že často jsme vnímavější k ostatním než ke svým nejbližším. A tak se snažím být pozornější, ohleduplnější a otevřenější vůči názorům každého člena své rodiny. A nezapomínám na to, že mít kolem sebe milující lidi není žádná samozřejmost. To je asi ten tmel, na který se ptáte.“
