Andreas Dresen: Někdy je nezbytné zaplnit mezery | E15.cz

Andreas Dresen: Někdy je nezbytné zaplnit mezery

Festivalový host. Andreas Dresen patřil
k hlavním hostům právě probíhající pražské části
letošního ročníku Febiofestu
Festivalový host. Andreas Dresen patřil k hlavním hostům právě probíhající pražské části letošního ročníku Febiofestu
• 
ZDROJ: Vladimir Lacena

Iva Přivřelová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Andreas Dresen má pověst skvělého filmaře, který dokáže natočit film o čemkoli a výsledek bude vypadat realisticky a zaujme diváky i kritiky. V posledních letech ho zajímá hlavně všední život současných Němců. „Někdy mám pocit, že němečtí režiséři mají zvláštní zájem o bohaté nebo o losery, ale největší část společnosti tvoří normální lidi,“ říká režisér, který na Febiofest přijel nejen se svou novinkou Konečná uprostřed cesty oceněnou loni v Cannes.

* E15: Váš poslední film sleduje poslední měsíce života nemocného muže. Proč jste se pustil do filmu o umírání?

Já také stárnu, je mi skoro padesát, a jak v Německu říkáme, už se to blíží. Navíc přede dvěma lety umírali rodiče mých kamarádů, tak jsme se o smrti hodně bavili. Začal jsem sbírat rešerše, mluvit s lékaři, pozůstalými, vyšla z toho spousta příběhů. Všichni se bojíme smrti. I já se bál a pro spoustu lidí je těžké jít na takový film do kina. Ale někdy je potřeba o ní mluvit.

* E15: Přestal jste se díky natáčení bát smrti?

Ne. Film jako tenhle vás může té zkušenosti přiblížit, obvykle takové věci zamknete někde v hlavě a odmítáte se jimi zabývat. Žádný film vám však nepomůže být lépe připravený na vlastní smrt. Ale může vám pomoct žít, a to je ještě důležitější. Zapomínáme, jak krátký život je a jaký to je dar. Tenhle film mě přiblížil tomu, jaké to je umírat, ale přivedl mě hned zpátky k životu. A to jsme jím i chtěli vyjádřit.

* E15: Máte pocit, že smrt se ve filmech neukazuje jako součást života?

Někdy mám pocit, že filmy si smrt vybírají jenom jako startovní pozici pro další dramaturgické výmysly, jako poslední výlet k moři. Ale my jsme chtěli vyprávět jen o tom, co umírání znamená pro rodinu, v běžném životě. A postupně se z toho stala i oslava rodiny.

* E15: Na tiskovce jste říkal, že chcete natočit film pro děti, protože dnešní německé dětské filmy jsou stupidní. Snažíte se tedy vyplňovat mezery v kinematografii?

Někdy to tak je. Objevím téma a divím se, že ho ještě nikdo nenatočil. Když jsem točil Sedmé nebe o sexualitě starších, během premiéry v Německu každý psal – ó, tabu! A já jsem si říkal jaké tabu? Tady to bylo podobné, u Konečné říkali – ó, další tabu, teď mluví o smrti. Ale to je přece součást života každého, tak co by to mělo být za tabu. Já jsem se jen divil, že skoro nikdo smrt nebral vážně. Takže někdy je nezbytné zaplnit mezery. Tolik filmů vypadá jeden jako druhý a já chci trávit čas s užitečnými věcmi, ne na něčem, co už někdo natočil.

* E15: Vrátíte se i k tématu života v NDR, když nesouhlasíte s filmy jako Životy těch druhých?

Ano, připravuji o tom dva projekty. V devadesátých letech jsem natočil tři filmy o NDR a nebyly úspěšné, myslím, že tehdy bylo ještě brzo, lidi odmítali pohled, který nebyl černobílý. Ale pak přišli tituly jako Životy těch druhých a štvalo mě, že někteří filmaři vytvářejí svou vlastní realitu o životě v NDR, která nemá nic společného s mou zkušeností. Proto by moje generace, která vyrostla na Východě, o svých zážitcích už měla mluvit. Jinak o tom budou vyprávět ostatní a pak budeme mít Životy těch druhých, komerční pohádky.

* E15: Odkud se vlastně vzal váš realistický styl?

Asi ze školy, protože nás tam nutili točit dokumenty. Na začátku mě to štvalo. Ale pak jsem objevil, že to je opravdu zajímavé. A doteď točím i dokumenty. A každý hraný film začnu rešeršemi u opravdových lidí, podle mě to je obohacující.

* E15: Na natáčení Konečné uprostřed cesty jste prý hodně improvizovali.

Ano, neměli jsme napsané dialogy, jen plán scén, které jsme pak rozvíjeli před kamerou. Tato improvizace umožnila, abychom zapojili i opravdové doktory a zdravotnický personál, s nimi většinou nemůžete scénu opakovat víckrát. Tuto improvizační metodu občas používám, ale záleží na tématu. Třeba můj předchozí film Whisky s vodkou měl napsané skvělé dialogy od slavného německého scenáristy, tak nemělo smysl je improvizovat. Improvizace je dobrá u filmu o všedním životě.

* E15: Do svého realistického stylu ale rád vkládáte malé nerealistické věci, tady třeba představu nemocného, v níž jeho nádor dostane lidskou podobu. Proč?

Je to jako Brechtovská opona. Lidi si při tomhle stylu někdy myslí, že sledují dokument. Musím jim připomenout, že to je vymyšlená realita, že jinak děláme totéž, co Hollywood. Autorka je spolupracovnicí redakce

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.