Švédská metalová skupina Opeth vyráží v pátek na evropské turné, jehož součástí bude i zastávka na hudebním festivalu Brutal Assault v Jaroměři. „Vyrostl jsem v docela jiném zázemí, na deskách, kde je kytarové sólo vším, což je logika, která do tvorby Opeth nutně nezapadá. Šlo o to, abych odhadl mantinely své hry, kam až dokážu zajít,“ říká kytarista Fredrik Åkesson, který se ke kapele přidal před deseti lety.
Na přelomu desetiletí prodělali Opeth výrazný stylový posun. Do jaké míry souvisel s vaším příchodem do kapely?
Do skupiny jsem přibyl před nahráváním Watershed vydané v roce 2008, dnešní optikou její poslední „klasické“ desky. Když jsme k ní skončili turné, kapelník Mike Åkerfeldt přinesl několik nových skladeb, ale záhy šly přes palubu, protože byly možná až v příliš podobném duchu. Což byl impulz, kdy jsme si – všichni naráz a přitom nezávisle na sobě – uvědomili, že před natáčením až příliš si podobných alb nás nejlépe ochrání ostrý řez.
Mike přišel s tím, že už na deskách nechce používat hrubý zpěv. Oponoval jsem tím, že kapela přijde o jedno z poznávacích znamení, tedy střídání čistého vokálu s hrubým. Ale když se začaly nové skladby rýsovat, musel jsem uznat, že by jeho dřívější zpěv do žádné ani nezapadl. A to byl začátek.
Album Heritage z roku 2011 nabídlo nový, odlehčený zvuk, ale zpětně působí poněkud kostrbatě a neuceleně?
Zjednodušeně řečeno, až do Watershed byli Opeth jiný death metal s vysokou přidanou hodnotou v podobě inspirací odjinud, z klasického, progresivního a psychedelického rocku. Heritage jsme chtěli vystavět jen z těchto inspirací. Jen jsme nevěděli jak, a tak nám nezbylo než u spousty věcí improvizovat.
Nejen vymyslet, co hrát, ale i jak a jakým způsobem znovu tak komplexní zvuk seskládat dohromady. Nemám rád fráze o výzvách, ale rád před sebou mám nové mety, horizonty, které mě nutí učit se, rozvíjet, přemýšlet jinak. Jenže najednou jich bylo až příliš.
Co to pro kapelu znamenalo?
Znamenalo to vybudovat kapelu, respektive její zvuk znovu, a v tom všem se najít a sejít, hráčsky i skladatelsky. Což nás postupně pohltilo. Martinové (bubeník Axenrot a basista Méndez – pozn. autora) se později například rozhodli s námi nezkoušet a přijít až k hotovému materiálu.
Chtěli tak obětovat něco z preciznosti předchozích desek a přidat přitom na přirozenosti a dynamice, protože tak vznikaly desky ze sedmdesátých let, kterým jsme se chtěli přiblížit. Pro nás s Mikem to znamenalo se na sebe znovu hráčsky naladit.
Jaké je být druhým kytaristou vedle někoho skladatelsky i hráčsky tak výrazného, jako je Mike?
Prošel jsem více kapelami a rozložení sil bylo v každé jiné. Někomu může připadat až diktátorské, že desky Opeth vznikají tak, že Mike přinese základy, předá je ostatním, a pak na nich dále pracujeme. Ale i když se zvuk Opeth do značné míry změnil, alfou a omegou pro něj zůstává jeho zacházení s kompozicí a jeho kytarová hra, absolutně osobitá, pokud jde o fázování a časový sled akordů.
Jako s kytaristou se mi s ním spolupracuje skvěle, nechává obrovský prostor. Práce s ním je postavená na respektu a sdílení, což v případě těch předchozích kapel platilo často jen na papíře. A pokud hovořím o vzájemném naladění – já jsem vyrostl v docela jiném zázemí, na deskách, kde je kytarové sólo vším, což je logika, která do tvorby Opeth nutně nezapadá. Čili šlo i o to, aby odhadl mantinely mojí hry, kam dokážu zajít ve smyslu, co umím zahrát, ale také co nového se chci učit. A pro poslední desky toho nebylo málo.
Do jaké míry souhlasíte s příměrem, že na uplynulých třech deskách opsali Opeth podobný kruh jako před dvaceti lety, když novodobý rukopis dokázali během pár let přetavit v naprostý originál?
Hodně lidí považovalo Heritage za jednorázový úlet, po němž se dříve nebo později musíme vrátit ke klasickému zvuku. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak: s Pale Communion z roku 2014 se vrátila řada fanoušků, kterým Heritage nevonělo. Především proto, že nemělo onu vnitřní rozmanitost, jakou měly předchozí desky.
Na Heritage jsme ještě nevěděli, co a jak bude fungovat. Na Pale Communion už jsme se znovu našli a Sorceress je klasická deska Opeth, na níž znovu zkoušíme, kam až můžeme zajít a co ještě do hudby vnést. Čili ten postřeh o dvaceti letech je maximálně výstižný.
Autor je spolupracovníkem redakce.
