Kytara mě omrzela, říká loutnista Jozef van Wissem

Loutnista Jozef van Wissem

Loutnista Jozef van Wissem Zdroj: Profimedia.cz

Na dvě vystoupení se do Česka v Praze a severočeských Vernéřovicích se v polovině února vrátí holandsko-americký loutnista Jozef van Wissem. Proslavil se nejen jako jeden z hudebníků, jimž se podařilo nástroj vrátit do širšího povědomí, ale i dlouhodobou spoluprací s legendárním americkým režisérem Jimem Jarmuschem. „Tvoříme spolu pravidelně a příští rok by mělo vyjít naše další společné CD An Attempt to Draw Aside The Veil,“ říká v rozhovoru pro deník E15.

Studoval jste klasickou hudbu v rodném Holandsku, později tamtéž provozoval hudební klub s kavárnou a z kraje devadesátých let jste se ze dne na den rozhodl přestěhovat do Ameriky, abyste za minulostí udělal tlustou čáru. Jak obtížný to byl krok?

Kupodivu ani příliš ne. Motal jsem se dlouho v kruhu, chtěl jsem z něj vystoupit a začít nanovo. V Holandsku mě toho moc nedrželo, třeba skládání hudby jsem se nevěnoval vůbec. Proto pro mě odletět do New Yorku a věnovat se studiu loutny byla změna víc než žádaná. Znovu vynalézat sám sebe v novém prostředí pro mě dokonce bylo snadnější. Hlučná prostranství velkých měst vás vedou k hlubšímu ponoru do sebe a to je přesně to, co se mi v ten pravý okamžik přihodilo.

New York má pověst světové metropole avantgardního umění. Kdykoli se odtud vracejí evropští muzikanti, hovoří o diametrálně odlišném přemýšlení o hudbě. Co jej činí tak výjimečným?

Zčásti je to pravda. Můj učitel loutny byl v mnoha ohledech daleko otevřenější než jeho evropští kolegové, s nimiž jsem měl tu čest. Což mi plně vyhovovalo. Ale neřekl bych, že v tom přístupu hranice a rámce chybějí úplně: improvizace je přece také rámec. A roli hraje i to, že avantgardní hudebníci nemají paměť.

V devadesátých letech jste pomáhal mladšímu publiku znovu objevit loutnu, nástroj, který má dny slávy dávno za sebou. Kdy jste se na ni rozhodl nejen hrát, ale psát pro ni i vlastní repertoár?

Moje učitelka na kytaru, která nedávno zemřela, měla renesanční loutnu v kabinetu. Nikdy mi ji sice nepůjčila, ale probudila ve mně počáteční zájem. Zato mi dala sborník skladeb napsaných původně pro loutnu, v úpravách pro koncertní kytaru, jmenoval se Hudba z dob Shakespeara.

Když mě kytara později omrzela, vzpomněl jsem si právě na tuhle knížku a začal jsem obratem shánět nástroj i někoho, kdo by mě na něj naučil. Byl to Pat O’Brien, sám původně kytarista, kdo mi poradil, že pokud mě má loutna živit, neobejdu se bez vlastních skladeb. Měl samozřejmě pravdu.

Jste neúnavným propagátorem tohoto nástroje. Máte nějaké následovníky, žáky?

Určitě. Účastnil jsem se festivalů po celém světě a s podobně naladěnými muzikanty projektu Nová hudba pro staré nástroje. A vcelku pravidelně dostávám od jiných loutnistů žádosti o partitury mých skladeb. Myslím, že vnímání středověké tvorby se o poznání zlepšilo, bývalo daleko konzervativnější. Ani by mi nebylo nijak příjemné hrát a učit na exotický nástroj s nepříliš lichotivou reputací. Když jsem začínal, loutna přesně takovou pověst „hudební mrtvoly“ měla. Dnes jsem rád, že se mi ji podařilo změnit.

Začít pro loutnu psát zároveň znamenalo znovu vynalézt sám sebe jako autora a najít si vlastní polohu, výraz, zvuk.

Zvuk je u loutny jednou provždy daný. Zato zvládnout techniku mi trvalo šest let. Vytvořil jsem si vlastní rukopis vycházející z tonality nástroje a z principů zrcadla. Snažil jsem se vstřebat co nejvíc teorie a narazil například na to, že u gregoriánských chorálů jsou některé melodie psané pozpátku.

Interpretace skladeb na pódiu je už něco docela jiného, vždy v ní hraje roli prostor a publikum. Pokud je v sále výrazná ozvěna, je to najednou – pro mě i pro posluchače – docela jiný zážitek. Totéž platí v případě, kdy se zvukař více než interpretovi věnuje svému telefonu anebo když se lidé uprostřed skladby rozhodnou začít se bavit. Což je třeba v Holandsku tak běžné, že tomu Belgičané říkají „holandská nemoc“.

Ideální pro moje skladby je hlubší posluchačská zkušenost s dokonalým soustředěním na obou stranách. Postupem času jsem zjistil, že u loutny ani tolik nevadí, když není stoprocentně naladěná, díky tomu mívá s pomocí pedálů vrstvený zvuk jiný charakter.

Nedílnou součást vaší diskografie tvoří hudba k filmům. Do jaké míry je v jejich případě skládání odlišné oproti vlastním deskám?

Běžné skladby mají vlastní příběh a koncept, jehož jsem pánem. U filmu je to tak, že je to moje spolupráce s filmařem, který odpovídá producentům a ti rozhodují především s ohledem na peníze. Pány jsou v tom případě oni. 

Část z této filmové tvorby jsou vaše spolupráce s legendárním režisérem Jimem Jarmuschem. Historka, jak jste se seznámili, připomíná zápletky z jeho filmů.

Ale je pravdivá. Opravdu jsem ho potkal v Soho a opravdu náhodou. Šel mým směrem a já se ho zeptal, nejen jestli je ten slavný filmař, ale rovnou i jestli se mu líbí loutna a dal mu moje CD Objects in Mirror are Closer than they Appear. Od té doby spolu tvoříme pravidelně a příští rok by mělo vyjít naše další společné CD An Attempt to Draw Aside The Veil.

Před několika týdny vyšlo vaše zatím poslední CD, jaký je příběh za ním? 

We Adore You, You Have No Name je o uctívání bezejmenného univerzálního Boha pro všechny, předlohou mu byla knížka The Secret of Secrets.

Na desce je hned několik tradicionálů. You Know That I Love You je původně madrigal od renesančního Francouzsko-vlámského skladatele Jacquesa Arcadelta. Jeho partituru naleznete na Caravaggiově plátnu Loutnista. Měl jsem tu čest jej před rokem a půl hrát živě v petrohradské Ermitáži u příležitosti dokončení restaurátorských prací na obrazu.

Na desce je ale třeba i tradiční pijácká skladba Bow Down, která opisuje středověký zvyk, že pít alkohol je někdy bezpečnější než pít vodu.

Autor je spolupracovníkem redakce