Natáčení Čtverce bylo jako droga, říká dánský herec Claes Bang | E15.cz

Natáčení Čtverce bylo jako droga, říká dánský herec Claes Bang

Natáčení Čtverce bylo jako droga, říká dánský herec Claes Bang
Claes Bang
• 
ZDROJ: Film Europe

Iva Přivřelová

Objevil se v adaptaci Dívky v pavoučí síti, v březnu ho uvidíme v české novince Skleněný pokoj a hlavní role ikonického upíra Drákuly, kterou mu dali ve svém novém projektu pro BBC tvůrci populárního moderního Sherlocka, by z něj mohla udělat mezinárodní hvězdu. Za své objevení ale Claes Bang vděčí švédskému režisérovi Rubenu Östlundovi. Právě ten dnes 51letého dánského herce obsadil do cenami ověnčené komedie Čtverec, která se tento víkend díky festivalu Scandi opět vrátil na plátna. Postava poněkud marnivého kurátora vynesla Evropskou filmovou cenu i samotnému Bangovi.

Kdy jste poznal, že vám Čtverec změnil kariéru?

Hned jak vyhrál Zlatou palmu. Vítěze z Cannes chce totiž každý vidět. Od té doby dostávám jeden až tři scénáře denně a mám otevřené všechny dveře, aspoň ke schůzkám s producenty a castingovými režiséry. I těmi nejslavnějšími. 

Čtverec je originální morální satira plná až nepříjemného humoru, v níž se dá najít řada témat. O čem je ten film pro vás? 

Souhlasím, že každý si z něj může odnést něco jiného, takže je na to těžké odpovědět. Ale řekl bych, že ho vidím hlavně jako sociální satiru. Platí pro něj to, co říká Hamlet potulných hercům - že hra má být jako zrcadlo, ve kterém se svět uvidí. Čtverec vnímám jako momentku aktuálního stavu minimálně západní Evropy. Film, který se ptá, jestli jsme s tímhle stavem spokojení, nebo bychom se ho měli snažit změnit. 

Tím, že hlavním hrdinou je vaše postava kurátora galerie, jde zčásti také o satiru na svět moderního umění, souhlasíte?

Ano, ale nemyslím si, že se Ruben chtěl pustit do současného umění jako takového. Utahuje si jen z toho malého procenta uměleckého světa, který se někdy bere až moc vážně. A uzavírá se ve svém povýšeném akvárku pro elitu čítající asi tak pět lidí.

Cizince vidím radši než Čechy. Ti často neumí jídlo pochválit, říká šéfkuchař Christian Duy Chu

Váš kurátor v muzeu inscenuje výstavu, která začíná otázkou: Věříte lidem? Když zmáčknete, že ano, máte to v následující místnosti dokázat tak, že v ní necháte svůj telefon. Jak byste se zachoval vy?

Určitě bych si vybral tlačítko, že lidem věřím, a jakmile bych zjistil, co se po mně chce, vrátil bych se a zmáčkl to druhé. Mobil bych tam v žádném případě nenechal. Vím, že to je hrozné, ale mám v něm celý život! Děsí mě představa, že ho ztratím. 

Jak velkou roli hraje fakt, že vaše postava šéfující švédskému muzeu je Dán? 

Myslím, že to důležité ani není. Ruben obsazoval herce v Dánsku, Švédsku, Norsku, Finsku, Německu, Francii, Británii a Spojených státech. Šlo mu o správnou osobu, ne o národnost. Na druhou stranu, mezi Dánskem a Švédskem existuje takový sourozenecký vztah vzájemného popichování. A film obsahuje pár scén, které nejlépe pochopí skandinávští diváci, třeba odkazy na pověst Švédů jako politicky korektních lidí. I jméno mé postavy je vlastně odkaz.

Ve scénáři se kurátor jmenoval Fabrice, protože ho původně měl hrát Francouz. Z toho sešlo, ale jméno zůstalo. V Dánsku se ale Fabrice jmenuje asi čtrnáct lidí, schválně jsem si to zjistil. Nakonec jsme po týdnu natáčení přišli s tím, že by se měl dánský kurátor jmenovat Cristian. V 16. století totiž ve stejném královském paláci ve Stockholmu, v němž v našem filmu leží galerie, panoval jiný Dán jménem Cristian. Říkalo se mu Kristián Tyran, protože dal popravit veškerou švédskou šlechtu. 

Recenze: Hitman 2 dokazuje, že střílet na cíl je nuda

Jaký panovník na place je režisér Östlund?

Náročný. Ale také úžasný ve své otevřenosti jakémukoliv dobrému nápadu. Přičemž rychle pozná, jestli jste mu navrhli něco smysluplného, nebo nějakou volovinu. Ruben herce vybízí k improvizaci. Ne ani tak proto, abychom přišli s něčím novým, většinou zůstáváme v jeho kolejích. Hlavně chce, abychom nepůsobili moc naprogramovaně a nazkoušeně.

Tím udržuje ve svých filmech dojem autenticity. Masíruje své herce do jakéhosi nehereckého stylu hraní, chce abyste využívali své vědomí, abyste se přestali snažit o něco konkrétního a nechali se vést situací. Právě v tom je velmi náročný. Navíc je známý tím, že scény natáčí zásadně v celku, takže jeho záběry trvají od pěti do dvanácti minut a on je opakuje minimálně čtyřicetkrát. Naštěstí cítíte, že to není proto, že byste byl tak špatný herec. 

Není nudné natáčet jednou scénu čtyřicetkrát?

Naopak, je to docela zajímavé. Pokaždé ji změníme, třeba u scény, kde se s Elisabeth Mossovou přetahujeme o použitý kondom, jsme natočili dvacet záběrů, kde ho vyhraju já, dvacet, kde si kondom přivlastní ona, dvacet, kdy se prezervativ roztrhne, a nakonec jeden, kde jsem se ho pokusil sníst, i se vším jeho obsahem. U takového natáčení je pak nejtěžší přestat se smát. Ten Rubenův styl funguje, při tolika opakování jsem se dostal přesně tam, kam on chtěl, a pak to bylo jako droga, chtěl jsem pořád víc a víc.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!