Není to jen klasický funk, soul nebo jazz, které interpretka s nevšedním uměleckým příjmením (ve svahilštině znamenajícím „volný jako pták“) přetváří k obrazu svému, ale i moderní elektronika v čele s trip hopem. Meshell Ndegéocello proslula jako zpěvačka i jako basistka. Ke škodě věci na jejím devátém albu dostal tento nástroj prostor okrajový. Paradoxně i přesto, že méně je zde i elektroniky. Na předchozím albu Devil’s Hallo sváděla boj s živými nástroji, klavír a zvrstvené akustické kytary hrají na novince Weather prim.
Desku provázely četné obavy. Předně kvůli posunu textů od někdejší politické angažovanosti se zpěvačka přenesla k soubojům partnerským. Ústřední verš jedné ze skladeb „že jsem něžná ještě neznamená, že nejsem silná“. A rozpaky vyvolával i výběr producenta: z linky veterána Joe Henryho sjely například i zcela rutinní díla Aimee Mann.
I přes dílčí změny – živější znění a až baladický charakter – však stále jde o typickou zpěvaččinu nahrávku. Zachován totiž zůstal charakteristicky rozvrstvený zvuk, v němž se elektronika proplétá s party živých nástrojů, pěvecký projev je nadále stejně neopakovatelný i nenapodobitelný a do uzavřeného celku náramně zapadla i reminiscence Chelsea Hotel ze zpěvníku Leonarda Cohena. Zachována zůstala i dráždivá rafinovanost, jež činí nahrávky zpěvačky jedinečné, syrovost a autenticita původní černé hudby, které se vzdalují evropskému publiku navyklému na přežvýkané deriváty.
Meshell Ndegéocello: Weather
Vydavatel: Naive Records, 2011
Hodnocení: 80 %
Autor je spolupracovníkem redakce
