Projekt Grinderman z „nultých“ let Caveovy nahrávky definitivně rozdělil do dvou kategorií. Na jeho deskách se vrátilo mnohé ze zpěvákova mladického – punkového – nadšení a nasazení. Zpátky je také mnohé z netradičního přístupu i experimentů vetkaných do vlastně tradičních písňových forem, jimiž Cave v osmdesátých letech vynikl. Poloha druhá, od poloviny devadesátých let typická pro desky pod vlastní hlavičkou, je komorní a představuje bilancujícího lyrického šansoniéra. Ne nadarmo v souvislosti s ní padlo jméno kanadského barda Leonarda Cohena: Cave se usadil v podobné meditativní rovině a v jeho poetice se břitká nadsázka proměnila ve vlídný, sebeironizující humor.
Tento rozměr představily desky The Boatman’s Call (1997) a No More Shall We Part (2001), kterým se novinka v mnoha ohledech blíží. Po Blixovi Bargeldovi se však ze sestavy doprovodného bandu odporoučel i Mick Harvey. Deska je nejen bez jeho kytary, ale i bez výraznějších překvapení. Desky starší doprovázely mnohé experimenty a hraní se zvukem, na novince se jim skupina téměř vyhýbá. Co její tvorbu vždy oživovalo, je tentokrát ukryto hlouběji pod povrchem, ve zvuku vystavěném na smyčcích a programovaných partech, které měl na starosti především dlouholetý spolupracovník skupiny Warren Ellis.
Novinka vychází deset let po nedozrálém albu Nocturama, střiženém podél podobných not. A i přes dílčí změny a větší přístupnost (Push the Sky Away je posluchačům mimo fanouškovský tábor nejsrozumitelnější od hosty zamořeného Murder Ballads), určitou ztrátu energie pod povrchem (vyniká ve srovnání s nahrávkami Grinderman) i typického humoru je to síla skladeb, která novinku vynáší mezi ty lepší momenty zpěvákovy kariéry. Stejně jako texty, rovněž z nejlepších s autorovým jménem. A ke hrám s příběhy a k meditacím o lásce se smyčce, klavír a přítmí zatažených rolet hodí více než doprovod spíše burácející.
Nick Cave and the Bad Seeds: Push the Sky Away Vydavatel: Bad Seed Ltd. 2013 Hodnocení: 80 %
