Jeho první celovečerní snímek Hedi, který se nyní hraje v českých kinech, získal letos na festivalu v Berlíně cenu pro nejlepšího herce i pro nejlepší debut. Režisér a scenárista Mohamed Ben Attia se tak hned stal nejzářivějším zástupcem tuniského filmu, zvaným na řadu dalších světových festivalů.
Mluvíme spolu na Londýnském filmovém festivalu, těsně před ním jste navštívil Be2Can v Praze. Co vás v Praze zaujalo.
Pořadatelé měli dobrý nápad přesunout debatu po filmu z kina jinam, kde se z ní stala něco jako master class. Lidi se pořád ptali na situaci v Tunisku.
Zazněly v Praze nějaké nové otázky ohledně příběhu muže, který se zamiluje a pak postupně sbírá odvahu vzepřít se matce, šéfovi a domluvenému sňatku s jinou ženou?
Nové ne. Už jsem si na všechny otázky zvykl. Všude se mě ptají hlavně na konec filmu, proč Hedi zůstane v Tunisku.
Vysvětlujete ho?
Snažím se. Vím, že film nám už nepatří a nemůžu říct, že ho někdo pochopil špatně. I když si závěr třeba přeloží tak, že se Hedi vrací ke své matce, což nebyl můj záměr. Hedi během filmu objeví, čím chce být a čím ne, co dokáže i jaké má limity. Bojí se. Na konci má ale nový výraz, je to nový Hedi. Proto jsme v tom okamžiku skončili.
Navíc pokud jste chtěl spojit malou revoluci Hediho s velkou revolucí v Tunisku, je lepší, aby zůstal.
Ano. Takovou paralelu jsme chtěli vytvořit od začátku, love story je jen taková záminka. V první polovině je Hedi líný, vše akceptuje, tak jako my před arabským jarem. Pak se zamiluje a myslí si, že je neporazitelný a vše bude možné. Tak jsme se cítili pár dní po revoluci. Mysleli jsme si, že se hned staneme demokratickou zemí a vše bude za chvíli v pořádku. Jenže život je komplikovanější. Došlo nám, že spolu musíme víc komunikovat, víc přijímat rozdíly mezi lidmi. S Hedim to je taky tak. Jeden divák mi tvrdil, že pokud má Hedi symbolizovat revoluci, tak ji na konci zklame. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to tak není. Kdyby odešel, nic by se v Tunisku nezměnilo. Během obsazování jsem potkal mnoho kandidátů na roli Hediho a všichni chtěli emigrovat. I ti, kteří se měli dobře. To mi připadá smutné.
Vy sám v Tunisku zůstáváte?
Ano, žil jsem tam vždycky a nedokážu si představit, že bych bydlel jinde. Přestože mám i italské občanství, stejně jako můj syn.
Jak se po revoluci před pěti lety změnilo postavení tuniských filmařů?
Předtím existovala politická cenzura a vznikaly dva až tři filmy ročně. Teď se točí dvacet filmů, vznikají koprodukce s dalšími zemi a máme svobodu říkat, co chceme, což je pro nás stále nové. Mladí filmaři chtějí natáčet velmi rychle, chtějí zachytit nějaký aktuální politický problém, ať už přímo nebo nepřímo. Vlastně je teď možná i snazší natáčet v Tunisku než jinde. Kdybych scénář Hediho nabízel ve Francii, viděli by v něm jen další love story. Díky spojení s tuniskou revolucí vyniká.
Snímek koprodukovali známí belgičtí bratři Dardenneové. Jak jste se k nim dostal?
Moje producentka je dobře zná, tak jim poslala scénář. Oni pak chtěli vidět můj poslední krátký film a poté se rozhodli, že se zapojí.
Některé záběry vypadají jako přímo inspirované jejich filmy.
Mám jejich práci rád, při prvním setkáním přes Skype jsem se musel kontrolovat, abych nepůsobil jako příliš velký fanda. Ve filmu ovšem najdete řadu vlivů, nejen Dardenneů, ale i dalších mých oblíbených režisérů. Dardenni asi viděli, že Hedi má s jejich filmy něco společného. Nikdy mi neříkali, že mám něco změnit. Ale pomohli mi tím, že se mě ptali, kdo je Hedi, proč zůstane atd. Když jsem nedokázal sebejistě odpovědět, věděl jsem, že je v tom místě nějaký problém.
Hedi je váš celovečerní debut. Znamenal pro vás jeho úspěch velkou změnu?
Ani ne. Teď dokončuju druhý scénář, podle nápadu, který jsem měl už před premiérou Hediho. Pořád pracuju stejně. Filmařina je pro mě stále otázka toho, že se probudíte a chcete vyprávět určitý příběh. Zatím necítím žádný tlak na to, že můj další film musí být lepší. Akorát vím, že ho musím natočit. Jiné je jen to, že teď bývám často v zahraničí na festivalech. Tam mám možnost potkat jiné lidi a dozvědět se, jak na můj film reagují.
Je reakce v Evropě jiná než v Tunisku?
Skoro stejná. Všude se ptají na konec, na paralelu revolucí Hediho a Tunisu. V Evropě akorát dostávám víc otázek na politiku a islám. Třeba v Praze jsem dělala rozhovor s novinářem, který mluvil jen o islámu, až jsem se ho zeptal, jestli ho zajímá i film. Ale chápu to. V některých zemích o nás před arabským jarem nic nevěděli. Když jsem tehdy říkal, že pocházím z Tuniska, lidi mi rozuměli „Indonésie“. Ani nevěděli, kde ležíme. Teď to ví, ne zrovna z dobrých důvodů, proto je zajímá politika.
Evropské obecenstvo paralelu s tuniskou revolucí chápe?
Ano. Většinou jde tedy o festivalové diváky, kteří jsou na takové filmy zvyklí. Možná v běžných kinech to bude jiné. Lidi, kteří o revoluci nic neví, ovšem můžou Hediho brát jako milostný příběh o životních volbách.
Hedi zjistí, co obnáší dělat si věci po svém. Došlo při natáčení i vám, že plnění snů je těžší, než se zdá?
Naštěstí ne. Já byl víc vystresovaný ze svých krátkých filmů. Nevím, co se mi stalo, ale během natáčení toho celovečerního jsem byl v pohodě. Posledních pět měsíců zase pořád myslím na další snímek a už nemám vůbec kapacitu přemítat, jestli jsem uspěl. Prostě pracuju a nepřemýšlím, jak to dopadne. Beru věci postupně. Teď po festivalu se sejdu s producentem a pošleme nový scénář Dardenneům, kteří s námi chtějí opět spolupracovat.
Jak jste se vlastně k filmu dostal, když jste ho nestudoval?
Dvanáct let jsem stejně jako Hedi pracoval u automobilky, ne tedy u Peugeotu jako on, ale u Renaultu. Studoval jsem mezinárodní finance, na jednom workshopu o vývoji filmu jsem potkal producenta, který mi pomohl s prvním krátkým filmem. Nakonec jsme jich natočili pět. Filmová studia jsou důležitá, hlavně kvůli technické stránce natáčení. Ale životní zkušenosti a sledování filmů a čtení knih, které utvářejí váš pohled na věci, jsou stejně podstatné.
Autorka je spolupracovnicí redakce
