Pokud má někdo s Pištěkem problém, pak to jsou spíše kunsthistorici. Výtvarník letos oslaví své osmdesátiny, a přesto je zjevné, že i touto výstavou usiluje o skutečné přijetí do malířské dvorany slávy. Místo v ní mu již dávno náleží, ale to mnozí vidí až s odstupem času.
V šedesátých letech bychom jeho tvorbu mohli snadno zařadit do dominantního proudu takzvané nové citlivosti reagujícího na světové výtvarné trendy. V průběhu sedmdesátých let si však malíř připomněl, čemu se vyučil na Akademii výtvarného umění, a souběžně s útlumem aktivit závodního jezdce začal malovat realistická plátna, ve svém účinku ne nepodobná dílům Kamila Lhotáka. Oproti němu je však Theodor Pištěk racionálnější, přemýšlivější a více ovlivněný západní masovou kulturou.
Série realistických pláten by byla jen hrou na dokonalou formu, kdyby v nich výtvarník kromě svého ambivalentního vztahu k moderní technice nevyhlašoval také konfrontační výzvy dějinám malířství i samotným možnostem malířského vyjádření. Plátna jsou pokryta iluzivně „přišpendlenými“ drobnějšími výjevy, jako by obraz samotný byl jednou velkou nástěnkou danou v plén neznámému uživateli. Objevují se předměty tajemně zabalené v papíru, ba celé obrazy jako by jen vykukovaly z protržených balíků. V době, kdy docházelo u nás i ve světě k ústupu od klasické malby, Pištěk jako by naznačoval, že to kumštýři mohou jít „zabalit“. Jasně se ale též vymezil proti pouhému zobrazování světa – tajemství musí zůstat zachováno, a i když je odhalíme, v pozadí vždy bude další vrstva.
Umělá krajina jako baudrillardovské simulakrum
Možná nejrazantnější krok však Pištěk učinil v devadesátých letech, kdy se pustil do poloabstraktních obrazů, v nichž se zabýval prostorovými vztahy. Tato plátna mohou být odpovědí na fenomén počítačového zobrazování. Barvy i tvary zaplňující odcizené místnosti v abstrahovaném světě silně evokují podobu, jakou měl v oné dekádě náruživě objevovaný kyberprostor.
Jak je výtvarníkovým zvykem, i k této výstavě dodal několik objektů vytvořených na míru danému prostoru. Zčásti bohužel působí rozpačitě, což se týká jak podivné skrumáže filmových kostýmů, tak objektu Kokon, který není ničím jiným než reálnou formulí 1, zamotanou do plastové pavučiny. Jak vzdálené echo fantastických objektů z říše „technoduchovna“, jimiž byla korunována výstava v Hluboké nad Vltavou před deseti lety! Zadostiučiněním je až instalace umělé krajinky v samotném závěru výstavy – baudrillardovské simulakrum „přirozeného světa“, v němž přirozeného již nezbylo vůbec nic.
***
Theodor Pištěk: Ecce homo, Národní galerie - Veletržní palác; výstava trvá do 6. 1. 2013, Hodnocení: 80 %
