A spojení Cage, DOX a kurátorů Jozefa Cserese a Georga Weckwerthe je velmi silné a dokonale hravé.
Cage pracoval s kouzlem náhody a ta je v podobě interaktivity výrazným leitmotivem expozice. Název přehlídky odvozený z latinského sousloví Membra disjecta neboli rozptýlené fragmenty není jako jediný vybrán náhodně.
Sousloví se dotýká charakteristiky vystavených historických, estetických a mediálních děl. Podtitul výstavy „Chceme říci něco o Johnovi“ má pak základ ve slovní hříčce „Já nechci o Marcelovi nic říct“, která vznikla při obdobné přehlídce věnované Duchampovi.
Do fascinujícího projektu se zapojilo hned několik světových i českých autorů. Výsledný počet děl se blíží číslu sto. Mnohá z nich vznikla speciálně pro tuto výstavu, ostatní jsou výsledkem činnosti umělců zasažených dílem Johna Cage.
Expozice je rozložena do tří pater; jak je v DOX zvykem, podlaží se navzájem prolínají a v tomto případě pomocí hudby Johna Cage také rezonují. Nejvyššímu patru dominuje několik televizních ploch, jež se mění jak zvukově, tak i obrazově v reakci na procházející lidské tělo. Zcela mimořádně je využita také audionahrávka Cageových textů, které předčítá muž s vadou řeči – je spuštěna dolů jako osvětlení.
Hravost kurátorů výstižně podtrhává Cageovu osobitost. Výstava je doprovázena přírodními fragmenty, jelikož Cage byl také velkým houbařem a sběratelem přírodnin a tónů, ale také ticha. Podstatu jeho nejznámější „tiché“ skladby 4’33’’, jež vznikla pod inspirací černými a bílými obrazy Roberta Rauschenberga, můžeme objevit ve všech vystavených dílech.
Cage byl nesmírně vynalézavý a velký improvizátor, který bravurně začleňoval inspirační zdroje do překvapivých kontextů svých děl. A tohoto záměru se také pokusila docílit stovka umělců ze všech koutů světa. Návštěvník DOX musí uznat, že se jim to povedlo dokonale.
Autorka je spolupracovnicí redakce
