Asi nemůžeme očekávat, že výzkum něčeho tak unikajícího, jako je současné umění, zachycující navíc tak dlouhé období, skončí nějakým jasně formulovaným prohlášením, který by si autoři dali do rámečku u východu z galerie. Výstava sama je zkrátka poměrně reprezentativní přehlídkou českého umění uvedené doby. Důraz je však kladen na myšlenkový obsah děl, proto tu najdeme například poměrně málo „tradiční“ malby.
Návštěvník nezběhlý v dnešním uměleckém dění se na výstavě bude poněkud ztrácet, ale možná právě při aktu ztráty sebe (sama) bude ke vnímání vystavených děl nejotevřenější. Ve vystaveném výběru lze vysledovat především dvě tendence. Tou první je posun od velkých, nadčasových témat do komornější, intimnější sféry. Jako by umělci tíhli k jakési archeologii přítomnosti. K náhledu na všednost z jakési vzdálenější perspektivy.
Druhý trend, a snad i zásadní téma výstavy, je zjevný především v dílech z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Za plátny a vystavenými objekty je možné vytušit, že umělci postřehli rozpadající se svět starého (politického) pořádku, přičemž nový ještě nebyl ustanoven. Jejich díla se proto jeví jako pokusy nacházet nové gramatiky k popisu tekuté, nestabilní, mizející či ještě nenastalé reality.
Až výstava skončí, zbudou po ní dva objemné svazky dokumentů, které výzkumný tým připravil. První se jmenuje České umění 1980–2010 a představuje souhrn nejdůkoncem ležitějších textů pojednávajících domácí výtvarnou scénu vymezené doby včetně textů mimouměleckých, dokreslujících společenský kontext.
Podivnější publikací je katalog, jenž vyšel podle dobré české tradice nedlouho před výstavy a vyznačuje se nepřehledností a nejasností konceptu. Obsahuje soubor článků a rozhovorů, trochu nešťastně zahájených několika filozofickými texty. Příspěvek Václava Bělohradského pojmenovává kýžené posuny směrem od postmoderny a globalizace k poněkud solidárnějšímu a zelenějšímu světonázoru.
Pak již ale následuje bujná džungle filozofické hatmatilky, již sice lze aplikovat na současné české umění, ale zdá se, že umění spíše pisatelé používají k ilustraci svých tezí než naopak. Katalogem výstavy v pravém smyslu kniha není – tím spíše, že zde chybí alespoň náznak shrnujícího textu, který by se dal označit za výsledek výzkumu.
Autor je spolupracovníkem redakce
