Recenze: Filmová debata o barbarství v historii

Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři

Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři Zdroj: profimedia.cz

Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři
Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři
Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři
Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři
Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři
6
Fotogalerie

Poté co rumunská armáda zmasakrovala v říjnu 1941 v Oděse desítky tisíc Židů, rumunský maršál Antonescu prohlásil: „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři.“ Ve stejnojmenném filmu režiséra Radu Judea, jenž loni zvítězil na karlovarském filmovém festivalu, právě o těchto válečných událostech připravuje divadelní představení na náměstí mladá režisérka Mariana. Dějiny se tu stávají prostorem k současným debatám o národních mýtech a současných politických postojích.

Kromě konfrontace domácí veřejnosti se zapomínanou vinou „Barbaři“ přemýšlejí, jak se vůbec dá informovat o historii. Na českou distribuci nekonvenční filmový tvar v podstatě supluje debatu o několika různě závažných tématech, snažící se diváky vybudit k vlastní reflexi.

Režisér se nepříjemným ohlédnutím na nechvalné kapitoly z historie Rumunska věnuje pravidelně. Od své průlomové road-movie Aferim! oceněné za režii na Berlinale natočil film o umírajícím básníkovi ve fašizující se zemi Zjizvená srdce. Je i autorem dokumentu Mrtvý národ, v němž pomocí zápisků židovského doktora odkazoval k rumunským zkušenostem s holokaustem.

I v novince do velké historie divák vstupuje přes osobní příběh a nahlížíme do soukromí režisérky Mariany, reprezentované jejím románkem s ženatým pilotem. I přes tyto nakonec zbytečné, krátké scény však tvrdohlavá umělkyně funguje hlavně jako nositelka určitých názorů, které říká bez servítků a snahy být sympatická.

Během příprav představení veškeré historické dokumenty, ať už archivní videa, fotografie, nebo texty, lze vidět a slyšet zprostředkovaně. Příkladem jsou úryvky čtené z knihy nebo zobrazené na monitoru počítače, který stále zůstává v záběru, mnohdy i se svými diváky.

Válečný masakr je neustále obklopen současností. Intelektuálové ho probírají s černým humorem vedle debat o milostných vztazích. Zástupce města ho relativizuje porovnáváním s jinými tragédiemi a politička pak performanci uvádí jako poctu rumunským hrdinům, kteří se přece na konci války přidali na tu „správnou“ stranu. A snímek se ptá: Co všechno může a má umělec ukázat a koho tím dokáže pohnout nebo změnit?

Sám Jude Marianu a její diskuze snímá v dlouhých, pseudodokumentárních záběrech. Sám ale upozorňuje, že sledujeme fikci. Snímek končí i začíná tím, že herečka Ioana Iacobová vystoupí z role Mariany. V úvodu dokonce divákům popřeje, ať se jim film líbí. Nemusí mít strach.

Autorka je spolupracovnicí redakce

E15