Rozpolcené Turecko zachycené nobelistou Pamukem

Orhan Pamuk

Orhan Pamuk Zdroj: profimedia.cz

Od doby, kdy Orhan Pamuk obdržel roku 2006 Nobelovu cenu za literaturu, stal se nedílnou součástí českého kulturního povědomí. Především díky dokonalé překladatelské práci Petra Kučery se na českém trhu objevuje již jeho šestá kniha. Tentokrát jde o zřejmě nejznámější autorovu prózu Černá kniha, jež je zároveň jeho nejpřekládanějším a nejčastěji interpretovaným titulem.

Kniha ověnčená literárními cenami vyšla roku 1994 a její děj je zasazen do centra kulturního života Turecka, metropole Istanbul. Černou knihu i další autorovy veleúspěšné tituly Sníh či Jmenuji se červená pojí hlavní Pamukovo téma, a to vztah mezi myšlením západního světa a odkazem blízkovýchodní moudrosti.

Pamuk v jistém ohledu zpochybňuje obvyklý model, díky němuž jsou na západě oceňováni autoři arabského či asijského světa. Ten většinou poukazuje na autory, kteří zastávají hodnoty západního liberalismu a ve svých domovinách čelí ponižujícím trestům. Pamuk byl sice stíhán kvůli svým názorům na arménskou genocidu, nicméně budoucnost Turecka nevidí ve splynutí s hodnotami evropského společenství.

Černá kniha zaujímá v turecké literatuře významné místo díky způsobu, jakým mísí historii turecké prózy a poezie, blízkovýchodní tradici a postupy evropského modernismu. Kniha měla být dle slov samotného autora pomníkem Istanbulu v takovém smyslu, v jakém se to povedlo Joycovi v Odysseovi s Dublinem. Joycova kniha však dává mnohem větší prostor rozpracování psychologie postav, kdežto u Pamuka je naopak záměrně ničena, aby vyvstalo hlavní téma knihy: ztráta identity, nesamozřejmost autentické existence.

Základní myšlenkou Černé knihy je esenciální rozpolcenost Istanbulu, města i samotného tureckého lidu. Hlavním zdrojem tohoto rozštěpení je Atatürkova sekularizační revoluce dvacátých let minulého století, díky níž se Turecko násilně vymanilo z vlastní tradice. Kniha zobrazuje Turecko rozkročené mezi snahou přijmout západní způsob života, jenž se v knize nejčastěji projevuje napodobováním gest, pohybů postav hollywoodských filmů, a tradičním blízkovýchodním myšlením – dědictvím velké Byzantské a Osmanské říše.

Pamuk ve své tvorbě vyznává postupy románu jako diderotovské encyklopedie, snaží se tedy držet jeho informativnost a vzdělávací charakter. Černá kniha je tak protkána množstvím faktických údajů i interpretací z dějin tureckého lidu. Zároveň si však ponechává i svůj vysoce vyumělkovaný a estetizovaný rukopis, jenž často nemá daleko k úmornému poetizování.

Co autorovi nelze upřít, je jeho systematická práce, s níž sbírá svůj materiál a vsazuje jej do geometrických konstrukcí svého příběhu. Tím se řadí do tradice velkých romanopisců, jejichž promýšlení posledních detailů svých děl nechává čtenáře v úžasu. Nelze se však ubránit v knize obsažené myšlence o globalizované podobě současného umění, jíž je Pamuk excelentním příkladem.

Orhan Pamuk: Černá kniha

Nakladatelství: Argo, 2011
Překlad: Petr Kučera
Hodnocení: 80 %

Autor je spolupracovníkem redakce