Rozpolcené Turecko zachycené nobelistou Pamukem

Kniha ověnčená literárními cenami vyšla roku 1994 a její děj je zasazen do centra kulturního života Turecka, metropole Istanbul. Černou knihu i další autorovy veleúspěšné tituly Sníh či Jmenuji se červená pojí hlavní Pamukovo téma, a to vztah mezi myšlením západního světa a odkazem blízkovýchodní moudrosti.

Pamuk v jistém ohledu zpochybňuje obvyklý model, díky němuž jsou na západě oceňováni autoři arabského či asijského světa. Ten většinou poukazuje na autory, kteří zastávají hodnoty západního liberalismu a ve svých domovinách čelí ponižujícím trestům. Pamuk byl sice stíhán kvůli svým názorům na arménskou genocidu, nicméně budoucnost Turecka nevidí ve splynutí s hodnotami evropského společenství.

Černá kniha zaujímá v turecké literatuře významné místo díky způsobu, jakým mísí historii turecké prózy a poezie, blízkovýchodní tradici a postupy evropského modernismu. Kniha měla být dle slov samotného autora pomníkem Istanbulu v takovém smyslu, v jakém se to povedlo Joycovi v Odysseovi s Dublinem. Joycova kniha však dává mnohem větší prostor rozpracování psychologie postav, kdežto u Pamuka je naopak záměrně ničena, aby vyvstalo hlavní téma knihy: ztráta identity, nesamozřejmost autentické existence.

Základní myšlenkou Černé knihy je esenciální rozpolcenost Istanbulu, města i samotného tureckého lidu. Hlavním zdrojem tohoto rozštěpení je Atatürkova sekularizační revoluce dvacátých let minulého století, díky níž se Turecko násilně vymanilo z vlastní tradice. Kniha zobrazuje Turecko rozkročené mezi snahou přijmout západní způsob života, jenž se v knize nejčastěji projevuje napodobováním gest, pohybů postav hollywoodských filmů, a tradičním blízkovýchodním myšlením – dědictvím velké Byzantské a Osmanské říše.

Pamuk ve své tvorbě vyznává postupy románu jako diderotovské encyklopedie, snaží se tedy držet jeho informativnost a vzdělávací charakter. Černá kniha je tak protkána množstvím faktických údajů i interpretací z dějin tureckého lidu. Zároveň si však ponechává i svůj vysoce vyumělkovaný a estetizovaný rukopis, jenž často nemá daleko k úmornému poetizování.

Co autorovi nelze upřít, je jeho systematická práce, s níž sbírá svůj materiál a vsazuje jej do geometrických konstrukcí svého příběhu. Tím se řadí do tradice velkých romanopisců, jejichž promýšlení posledních detailů svých děl nechává čtenáře v úžasu. Nelze se však ubránit v knize obsažené myšlence o globalizované podobě současného umění, jíž je Pamuk excelentním příkladem.

Orhan Pamuk: Černá kniha

Nakladatelství: Argo, 2011
Překlad: Petr Kučera
Hodnocení: 80 %

Autor je spolupracovníkem redakce