Neckářovi nejen že obstarali tak trochu comeback, ale nenásilně ho přibližují facebookové generaci, která na podzim zhltla a po síti distribuovala hitovou Půlnoční. Ovšem zatímco Cashe zachytil Rubin uvadajícího na sklonku života, Neckář dostal čerstvou krev do žil.
Čtěte také:
Půlnoční, kterou zpívá Václav Neckář, je letošní událostí v popmusic
Českého slavíka si odnesli tradiční vítězové
Prvotní dojem, že textař Švejdík vkládá Neckářovi do úst místy naivní slova a opatrnou poetiku adekvátní k jeho životnímu příběhu („vítr honí listí, posbírám jablka, říkám si, to mám štěstí, nikam nespěchám“), záhy rozbíjí až hmatatelná uvěřitelnost, s níž osmašedesátiletý zpěvák desítku songů podává. Svým hlasem rozechvívá zvláštní melancholii, jakousi tichou radost. Je roztomile, ale nepřehraně soustředěný, jiskrný i potemnělý, v dálce se ozývá dokonce klukovská rozpustilost.
Z Neckářova „má drahá“ mrazí, když vysloví jediné hrubší slovo „fotr“, posluchači až zatrne. Působil-li v loňské Půlnoční ještě poněkud rozechvěle, nyní jako by našel pevnou půdu pod nohama. Je to div, ale onen megahit zní vedle písniček Na Rafandě (duet s Lenkou Dusilovou) nebo Hledal jsem Tě, Pane jako chudší příbuzný. Tvůrcům se také podařilo navázat na linku dávných zpěvákových hitů, Rafanda plyne jako nějaká věkovitá Neckářova vykopávka nahraná s mladou kapelou.
V aranžmá se umně a neokázale protnula moderní bluegrassová vytříbenost hostujících muzikantů z Druhé trávy s ponurou jesenickou atmosférou Švejdíkových domácích Priessnitz a Neuwerthovými producentskými zkušenostmi z oblasti popu. Nálada nevybočující ze středních temp je místy monotónní, ale příjemná – třeba jako když přede vlak do Jeseníků.
Zpěvák Václav Neckář |
Protagonista se v písních vrací do „telecích“ let, nechává rozeznít melodramata o smutných koncích vztahů, dovolí si křesťansky laděnou hymnu i sudetsky drsný příběh. Švejdíkova prostá slova se pokládají jakoby rovnou na duši. Svými komiksově syrovými, jednoduchými obrazy, které se nepotřebují rýmovat, nenásilně vytahuje z posluchače něco, co má z dávných dob ukryté hluboko v sobě. Třeba pasáž „znáš ten dům nad skálou, kde dávno nikdo nebydlí“ zní tak povědomě, až se chce začít hloubat, ze kterého evergreenu šedesátých let to je; v Rybníku zas refrén melodikou nápadně připomíná Máš, má ovečko, dávno spát.
Odkazy, ať už chtěné či nechtěné, zasazují album do jeho rodné krajiny. Co se týče zvuku, zpěvu i instrumentálních výkonů, jedná se o světové parametry, ale atmosférou jsme doma.
Autor je spolupracovníkem redakce