Kuřáčci i louskáčci se rodí na jediném místě. V Nové Vsi v Horách | E15.cz

Kuřáčci i louskáčci se rodí na jediném místě. V Nové Vsi v Horách

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Nová Ves v Horách je poslední hračkárnou na české straně Krušných hor. Za hranicí jich přežily desítky, přesto jdou české výrobky hlavně na německý trh.

Pár kroků od hraničního potoka stojí obrovský dům. Víc než století v něm šikovné ruce nechávají „ožít“ dřevo coby kuřáčky a louskáčky nebo kouřící kachlová kamna.

Přestože dnes zaměstnanci Sonji Vydrové vyrábějí hlavně dekorace a společenskou hru Tivoli, ve vsi se její firmě stále neřekne jinak než hračkárna.

Hračky ze dřeva podle majitelky nemohou konkurovat počítačům. Dětství je dnes jiné, než jak na něj Vydrová vzpomíná. Přesto ji určitá nostalgie přivedla k nápadu, který se vyplatil.

Příběh o kamnech, u kterých se ohřívala její babička a děda štípal třísky, už prý zná v okolí každý. Zmíněná kamna, ze kterých se kouří, odpočívá na nich kočka a nechybí ani myš, se jako dřevěná dekorace líbí všude.

Kouřící kamna jste poprvé vyrobili před dvěma roky. Prodáváte je pořád ze všeho nejvíc?

Kamna jsou stále nejoblíbenější, protože jsou i levnější než louskáčci a postavičky kuřáčků.

Krásně s vonícím františkem dokreslují vánoční atmosféru. Vy ale zapalujete kuřáčky po celý rok. Nejde tedy jen o vánoční dekoraci?

Původně jsme je vyráběli pro tuto část roku, ale dnes vyrábíme kuřáčky, které mohou vonět domem po celý rok. Postavička fotografa, turisty či myslivce se k tomu hodí. Záleží na každém, jestli figurku zabalí do krabice a vyndá ji jen jednou v roce. Vyrábíme i figurku velikonočního zajíce, ale ten není na františky.

Ve výkladní skříni poutá pozornost i kuřáček v podobě litvínovského hokejisty. Jste fanouškem, nebo vznikl tento výrobek na objednávku?

To si asi před čtyřmi roky objednal management hokejistů pro litvínovský fanklub. Není to nic neobvyklého, občas někdo přijde, že by rád originální postavičku. Pro Mostecké slavnosti jsme vyrobili Magistra Kelleyho. Naposledy si tamní radnice přála vyrobit postavu trenéra. Získali ji nejlepší sportovci roku. Ozývají se i firmy, většinou místní, které o nás vědí. Třeba kuřáčka pro Cannoneer z Horního Jiřetína zdobí kanón. Firma Qwert chtěla ponocného a na podstavec napsat název firmy. Letos jsme ale vyráběli i Krakonoše pro hotel Mísečky a loni lyžaře.

Kde hledáte inspiraci pro vzhled figurek?

Když si figurku někdo objedná, jedná, většinou pošle fotku. Když nemá, hledám obrázky na internetu. Postava je pořád stejná, měníme maximálně tvar klobouku. Dělali jsme například kuřáčka pro hornické muzeum. Havíři mají uniformy různé, právě podle toho, co těží. Chtěli horníka, který těží vápno. Takže jeden pán poslal fotku, na které byl oblečený ve sváteční uniformě s nářadím, a už bylo jednoduché figurku navrhnout.

Co je novinkou?

Pro osecký klášter jsme vyrobili postavu mnicha, má úplně stejné oblečení. Na začátku února totiž budeme mít v klášteře výstavu. Není to ale úplně první mnich. Loni jsme jeli na oseckou pouť a jen tak z hecu jsme udělali mnicha, ovšem v hnědém hábitu. I tak byl okamžitě pryč.

Jak dlouho trvá vyrobit novou postavu?

Podle toho, jak moc pospícháme. Nicméně lak musí minimálně jeden den schnout. Takže když potřebuji na sobotu konkrétní figurku, nejpozději ve čtvrtek musíme začít.

Jezdíte často po poutích?

Poprvé jsme mezi lidi vyjeli před třemi roky, kdy nás pozvali na řemeslný jarmark z Brandova. Od té doby jsme tam pravidelně. Také jsme začali pořádat dny otevřených dveří před Vánoci, které k nám přilákají hodně nových zákazníků. Jedeme tam, kam nás pozvou, nechceme se vnucovat. Ukázat se lidem nám ale hodně pomáhá. Sice bychom ten den více věcí prodali v obchodě, ale na trzích se dostaneme lidem do povědomí. Díky tomu se už ozvalo několik firem, že chtějí prodávat naše výrobky na svém e-shopu.

Kde jste byli nejdál?

V Blovicích v Muzeu Jižního Plzeňska. Louskáčky i kuřáčky prodávají v jejich infocentru pořád. Na e-shopu je nabízí i firma z Moravy.

Takže se poslední hračkárně z české strany Krušných hor daří výborně?

Před Vánocemi jsme měli krásné tržby na prodejně, přesto na domácí trh prodáme deset procent naší výroby, zbytek putuje do Německa.

Za hranicemi ale fungují desítky hračkářských firem. Proč nakupují Němci u vás?

To je úplně jednoduché. Srovnejte naše ceny a jejich při stejné kvalitě.

Využíváte i vy výhody příhraničí?

Do Německa jezdíme pro dřevo. Mám to pár kilometrů, zavolám a za dva dny můžu lám za auto zapřáhnout vozík a jet. Dřevo je kvalitní a suché. Zkoušela jsem dřevo z Čech, ale co bych ušetřila z ceny, bych zaplatila za dovoz. Nemluvě o tom, že kvalita byla mnohem horší.

Čím to je, že na české straně hor jste jedinou fungující původní hračkárnou a třeba německý Seiffen je výrobou dřevěných hraček proslavený po celém světě?

Tradici výroby dřevěných hraček na německé straně nic nepřerušilo. Po druhé světové válce Novou Ves podle potoka rozdělili ostnatým drátem. Na české straně hor postupně podniky slučovali a zavírali. Nedávno jsem zjistila, že předposlední hračkárna fungovala do roku 1964 v Brandově. V Německu ale malé podnikání zůstalo a tradiční hračkářství se tak rozvíjelo dál.

Poznáte na první pohled hračku z Čech a z Německa?

Protože v oboru pracuji, poznám, odkud figurka je. Každá firma má svůj design, který je pro figurky typický. Někdo vyrábí postavičky vysoké štíhlé, jiný zase menší a buclaté. Jsou i sběratelé, kteří se vyznají.

Přečkali jste válku, socialismus i krizi, měla jste chušťněkdy firmu zavřít?

Ano, několikrát jsem přemýšlela, co dělat. Dlouho mi nezbývalo na plat. Důležité bylo, že jsem pokaždé zaplatila zasátníků, svým zaměstnancům. V létě jsem se proto rozhodla jít do důchodu a jsem tady už jen jednatelkou. Kdybych musela firmu prodat, kladla bych si podmínku, že výroba musí pokračovat. Je jedno, jestli hraček, dveří, nábytku, oken. Prostě čehokoliv, aby tu dřevo vonělo dál.

Vaši zaměstnanci jsou všichni z hor?

Teď už ano. Je jich devět. V době, kdy bylo práce dostatek, nás tu bylo dvacet. Pořád je mým přáním, aby přišla obrovská zakázka a bylo to jako dřív.

Obnovili jste výrobu společenské hry Tivoli, pamatují si ji lidé?

Pamatují. Generace padesátníků, když ji vidí, každý řekne, že ji kdysi doma měli. Na jednom jarmarku jsem si to dokonce začala čárkovat. Prodali jsme jich za dva roky jen asi dvě stě. Kdysi jsme jich vyráběli dva tisíce měsíčně. Na severu Evropy byla velmi oblíbená.

Není zájem ani tam?

Očividně i dlouhé severské zimy si lidé krátí u počítače a ne hrou.

Co vás teď čeká?

V roce 2003 jsem sepsala brožurku Vývoj a historie řemeslné hračkářské výroby v příhraniční oblasti Krušných hor. Teď mám v plánu ji obohatit skutečnými příběhy tehdejších obyvatel. A pak nám také vyšel grantový projekt, díky kterému se studenti truhlářských oborů z hamerského a velebudického učiliště přiučí tradiční výrobě hraček.

SONJA VYDROVÁ

• Narodila se v Nové Vsi v Horách, tatínek byl slovenského a maminka německého původu.
• Sonja Vydrová se odmalička věnovala sportu a chtěla se mu věnovat i profesně.
• Po studiu litvínovského gymnázia a mateřské dovolené pracovala jako vedoucí na několika poštách.
• Do hračkárny nastoupila v roce 1987, kdy ji zaučila a pomáhala vést hračkárnu její maminka.
• V roce 1992 hračkárnu koupila, o dva roky později se spojila s německou firmou a vznikla současná firma NBW, s.r.o.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video