Asi jen málokdo z obyvatel Jindřichova Hradce nezná Langerův dům. Když v něm před dvěma sty lety Kryštof Langer zřídil obchod, netušil, že jeho potomci budou pokračovat v jeho díle až do první poloviny dvacátého století. Dům je dodnes architektonickým skvostem města a je velkým štěstím, že manželé Langerovi „nabídli“ bývalý obchod Múzám. I proto Sabinu a Jiřího Langerovy nominoval do dalšího dílu seriálu Sedmičky o osobnost města ředitel jindřichohradecké úzkokolejky Jan Šatava. „Jsou to renesanční lidi, nestoři kultury. To je asi to nejvýstižnější. Jsou ze staré školy a takových jako oni je dnes už jen málo,“ odůvodnil volbu.
Galerie Inspirace
„Ten nápad přišel nějak sám od sebe,“ vzpomíná Jiří Langer. „Chtěli jsme, aby dům sloužil nejen našim potřebám, ale i zájmům občanů Hradce. S manželkou máme hodně přátel mezi výtvarníky a fotografy, takže naše konečné rozhodnutí, co s domem, bylo jednoznačné,“ dodává. Langerovi počítali s tím, že v galerii dají příležitost i místním začínajícím umělcům.
Jiří Langer měl vždy hodně zájmů, ale všechny měly jedno společné, lásku k umění. Hrál na piano, oblíbil si literaturu a výtvarné umění a zamiloval se do divadla, stejně jako jeho žena Sabina. „Byla to velká klika,“ říká, když vzpomíná, jak to všechno vlastně začalo. „Když jsem byl ještě kluk, můj strýc, pražský herec Jaromír Spal, mně dovolil, abych prožil hodně krásných chvil v divadelním zákulisí. Díky tomu mně divadlo učarovalo na celý život,“ vypráví Jiří Langer.
Není proto divu, že ještě na základní škole působil v dramatickém kroužku, ale na opravdové divadlo si „sáhl“ až počátkem sedmdesátých let, kdy stál u zrodu divadla Lampa. Spolu s ním byla členkou ansámblu i jeho žena Sabina. „Cesty lásky jsou nevyzpytatelné,“ usmívá se paní Langerová, „k nám přišla s divadlem.“
Divadlo Lampa bylo na vysoké úrovni díky účinkujícím, kteří byli většinou absolventy lidové konzervatoře pod vedením Ivana Vyskočila. „Tomu se říká štěstí,“ podotýká Jiří, „neboť oba jsme chtěli dělat autorské divadlo a v Lampě k tomu byla výborná příležitost.“
Lásku k umění si manželé Langerovi přinesli i do Hradce, kde založili galerii Inspirace. „Jsme rádi,“ říkají, „že jsme mohli něco udělat nejen pro umění samotné, ale že jsme otevřeli prostor i pro návštěvníky města, kteří si v galerii chtějí koupit něco, co jim bude natrvalo připomínat Hradec. Nikdy jsme ale neklesli pod onu pomyslnou laťku vkusu a klidně odmítneme nabídku, která by se možná dobře prodávala, ale není podle našich představ. Dobré jméno galerie nám za to stojí,“ upozorňují.
Ochotnické divadlo
Loni připravili Langerovi osm výstav, na kterých představili například výtvarníky Jaroslava Šerých, Karla Frantu nebo Emmu Srncovou. Letos jich je v plánu jedenáct. Vrcholem sezony by měla být výstava děl Adolfa Borna.
Langrovi nežijí ale jen galerií. „Pořád máme dost energie,“ přiznávají a Hradečáci to dobře vědí. Znají je z divadelního souboru Jablonský, který se pod jejich režijním vedením letos představí s premiérou francouzské hry Ať žije Bouchon.
„Jejich příchod do Hradce pozvedl kulturu. K ochotníkům přišli a zachránili je skoro za pět minut dvanáct,“ říká fotograf a ochotnický herec Pavel Körner. Jako fotograf dokáže také ocenit, že Langerovi dávají příležitost i méně známým umělcům.
Jiří Langer o sobě říká, že je především starý divadelník, ale od roku 2002 je taky předsedou spolku Přátelé starého Jindřichova Hradce a stojí v čele Jindřichohradecké kulturní společnosti, která připravuje ve spolupráci s městem Slavnosti Václava Adama Michny. V rámci společnosti se také začali před šesti lety starat o provoz galerie Zámecký mlýn. Na letošek v ní chystají výstavu ke stému výročí založení umělecké dílny Marie Teinitzerové.
Jiří a Sabina Langerovi patří k lidem, kteří nezahálí. Díky jejich nadšení vznikla kniha vzpomínek bývalého jindřichohradeckého obchodníka Antonína Langera. Jejím prostřednictvím lze vstoupit do života a atmosféry Hradce na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Za další osobnost do ankety Sedmičky doporučili manželé Langerovi architekta Milana Špuláka.
