Lehké úspěchy s těžkou váhou

Žena mě před pár dny přivolala do koupelny. „Co je zase tohle! Pojď se na něco podívat.“ Stála na váze a hypnotizovala její displej. Ukazoval 152 kilo.

„No vidíš, po dvou děckách to není tak špatný,“ snažil jsem se ji utěšit.

„Tady fakt už nefunguje nic,“ řekla a dívala se z nějakého důvodu na mě. Vzpomněl jsem si, jak jsem před několika dny z koupelny uslyšel podezřelou ránu, kterou doprovodil synkův stručný komentář „Bác“. Zřejmě to nějak souviselo s novou vlastností váhy.

„Zvaž se,“ přikázala žena. Stoupnul jsem na váhu. Číselník natočil 235 kilo.

„Měl bys se sebou něco dělat,“ řekla a odešla.

Mávnul jsem rukou, ale nedalo mi to a večer jsem se zvážil znovu. Na displeji se tentokrát objevilo jen 229. Najednou jsem si vzpomněl, jak jsem byl donucen si přes den udělat pár náročnějších cviků, když se mi zakutálela propiska pod stůl. Člověk se začne trochu hýbat a hned je šest kilo dole! Připomenul jsem si ty věčné nářky otylých lidí, co se trápí celé měsíce a nedosáhnou ani polovičního úspěchu. Měl bych si tu pokaženou váhu nechat patentovat a zbohatnout na tom. Psychologicky je přece mnohem snazší hubnout z 235 na 190, než třeba z 89 na 81, navíc u těch 235 má člověk tak nějak pocit, že už by fakt měl.

Chytlo mě to. Dva dny jsem vynechal druhou večeři a ráno: 220! Probudila se ve mně klasická mužská soutěživost. Do týdne to dostanu pod dvě sta. „Už jsem shodil patnáct kilo. Za měsíc mě nepoznáš,“ křičel jsem na manželku. „Hlavně, že máš ze sebe dobrej pocit,“ řekla s nepřehlédnutelnou ironií.

Bylo jasné, že ani se dvěma metráky nemá moje slovo v téhle domácnosti žádnou váhu.

Zhruba po týdnu jsem ale z koupelny zaslechnul ránu a zase to udivené „Bác“.

„Né!“ vykřikl jsem. Vletěl jsem do koupelny a rychle si stoupnul na váhu. Ukázalo se něco strašného. Moje skutečná hmotnost.