Táta by dal gól, děda by to zvládl lépe, maminka je na to šikovnější. Podobné věty často zaznívají v rodinách, kde se zaměstnání dědí z otce na syna či z matky na dceru. V tom bývá úskalí převzetí řemesla předků, ať jde o truhlařinu, fotbal či stomatologii. Výhody však převažují, což dokazují i rodinné tandemy z Hradce Králové.
Místo aut kreslil tátovu ordinaci
Ordinace stomatologa Miroslava Kalouse v centru Hradce Králové mívala vlastní čekárnu. Dnes je místo ní zázemí a zubařské křeslo jeho syna Martina. Pracují vedle sebe již několik let a spolupráci si pochvalují. Mají společnou asistentku, znají pacienty toho druhého, doplňují se během dovolených.
„Naši klienti nevědí, co je to zavřená ordinace. Vzájemná zastupitelnost je obrovskou výhodou. Navíc jdu za dva roky do důchodu a mám nástupce, za kterého mohu ručit,“ vysvětluje Miroslav Kalous.
Jednatřicetiletý Martin Kalous kreslil už jako malý chlapec místo autíček zubní ordinaci.
„Ještě jsem z toho neměl rozum, ale viděl jsem to okolo sebe. Popelářem ani kosmonautem jsem být nikdy nechtěl. Později po gymnáziu jsem neměl představu, co dál a stomatologie byla logickou volbou. Rozhodl jsem se, že to alespoň zkusím,“ říká lékař, jehož sestra se rovněž věnuje stomatologii.
Jméno předků je zavazující
S výběrem profese neváhala ani houslařka Šárka Pilařová. Houslařina se ve známém hradeckém rodě, jehož kořeny sahají do Krkonoš, dědí již mnoho desítek let.
„Od malička jsem chodila k otci do dílny a prohlašovala, že to chci také dělat. Jméno předků je zavazující. Musím je udržet nejméně na stejné úrovni. Určitý tlak v tomto směru stále cítím,“ říká Pilařová.
Houslařině se věnuje také bratranec Šárky Pilařové Jan Pilař. Jeho cesta k profesi tak přímočará nebyla.
„Nebavilo mne to. V dílně jsem pořád koukal, kdy už půjdu domů. Teprve postupem času se stal z nutnosti koníček,“ uvedl již dříve na stránkách týdeníku Sedmička Jan Pilař.
Zárubovi se věnují truhlařině několik generací. U jednoho oboru však nezůstalo. Václav Záruba starší, původní profesí elektrikář, přivedl své tři syny k aktivní ochraně přírody a společně se před lety začali věnovat renovaci dřevěných staveb. Dnes provozují skanzen lidových řemesel v Krňovicích.
„Začínali jsme ve Svazu ochránců přírody a věnovali jsme se tomu zejména v Hradci a v Krkonoších. Táta je přitom profesí elektrikář. Když se však stal profesionálním ochráncem přírody, začali jsme se k tomu dostávat i my. Tím, že jsme pracovali se dřevem, se k tomu přidala truhlařina a opravy dřevěných památek,“ říká Václav Záruba mladší, který má ještě bratry Jakuba a Adama.
Jejich otec vzpomíná na doby, kdy jim rodinné spojenectví velmi pomohlo.
„S opravami dřevěných památek jsme neměli vždy dobré zkušenost. Viděli jsme, že k tomu lidé nemají dobrý vztah. Proto jsme si řekli, že jich musíme alespoň pár zachovat pro budoucnost a založit skanzen. Setkávali jsme se však se značným nepochopením. Původně měl být skanzen v Bělečku, později i na dalších místech, ale všechny pokusy ztroskotaly. Kdybych do toho nešel společně se syny, tak by žádný skanzen nebyl. Jinak syn Jakub je již pátou generací truhlářů. Dnes dělám já a Jakub hlavně manuální práci a další dva synové se věnují ostatním věcem, hlavně nezbytnému papírování,“ říká Záruba.
Spolužáci a spoluhráči
S divadlem Drak jsou spojení Josef a Jakub Kroftovi. Kromě divadla bude nyní otce a syna spojovat také místní politika. Oba se dostali do nového zastupitelstva města. Před lety se potkávali také na pražské DAMU jako spolužáci.
„Po revoluci mne pozvali, abych tam přednášel. Neměl jsem však potřebnou aprobaci, protože jsem z politických důvodů studium v šedesátých letech neukončil a musel jsem školu dokončit. Tehdy se tam dostal Jakub, takže jsme byli spolužáci,“ vzpomíná Josef Krofta, podle kterého nebyla cesta syna v jeho stopách jednoduchá.
„V cizině je běžné, že jdou děti ve šlépějích rodičů, u nás se na to stále pohlíží všelijak. Dnes mám radost z Jakuba i z dalších mladých v Draku. Převzali žezlo, pokračují v tradici, ale zároveň si razí vlastní cesty. Dělají to dobře,“ říká Krofta.
Dynastie fotbalistů
Špičkový fotbal hrál v Hradci již dědeček mladých fotbalistů Pavla a Jiřího Černého, mistr ligy z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Také na jejich otce, který pod lízátky rozdával góly zhruba o dvacet let později, hradečtí fanoušci nezapomenou.
„Oba kluci kopali od malička tak nějak automaticky. Fotbal zvítězil, jiné sporty nedělali. Myslím si, že s tím nikdy neměli problém a vždycky je to bavilo. Samozřejmě je někteří lidé srovnávali se mnou a slyšeli okolo sebe, že táta by to udělal takhle, a že by dal gól. Myslím si, že pozici rozhodně neměli ulehčenou tím, že jsem také hrál,“ říká Pavel Černý starší, který si se synem i zahrál.
Při jeho posledním zápase v kariéře v roce 2002 nastoupil na trávník v Blšanech tehdy šestnáctiletý Pavel. Dnes pětadvacetiletý útočník FC Hradec Králové lidem svého otce připomíná nejen pozicí v útoku či postavou, ale i podobným pohybem na hřišti.
„Lidé říkají, že je celý já. Je to tak, je po mně. Akorát by to chtělo víc gólů, ale to přijde,“ popichuje s úsměvem bývalý vynikající fotbalista, který hrál i za Spartu Praha či v Japonsku.
