Létá bez motoru. Jako drak

Hranice / „Já se vznáším, já si létám,“ může si prozpěvovat plachtař Petr Krejčiřík z Hranic, který ve vzduchu strávil už hodně času a vylétal si na větroních spoustu medailí a ocenění. Trenér české reprezentace ve svých jedenapadesáti letech stále závodí. A letadel si užívá i v pracovní době. Je vedoucím letového provozu drahotušského letiště. „Práce je mým koníčkem,“ říká Petr Krejčiřík, který v těchto dnech zápolí na plachtařském mistrovství republiky ve Zbraslavicích.

Jak rychle létáte?

Jako draci. Třída, kterou létám, to je jako formule 1. Letíme i rychlostí 120 kilometrů za hodinu. Můj rekord, který jsem udělal s kolegou, a je to také národní rekord, je 170 kilometrů za hodinu.

Kterých úspěchů ve své kariéře si nejvíc ceníte?

Titulu mistra Evropy, který jsem získal v roce 2002. Potom také třetího místa z Grand Prix ve Francii v roce 2005 a třetího místa z mistrovství světa z roku 2006. Kdysi jsem byl první ve všech leteckých kategoriích Sportovce roku aeroklubů České republiky. A také si vážím ceny Sportovec roku Hranic, několik let jsem byl první.

Za sebou už máte letos několik soutěží. Například Pribina Cup Nitra.

To je největší soutěž na světě, pokud jde o počet účastníků, a má velice vysokou úroveň. Přihlásilo se 235 účastníků, ale závodilo 154, pořadatelé vybírali jen ty nejlepší ze světového žebříčku. Ve volné třídě jsem byl pátý. Odlétali jsme v bouřce, z hlediska bezpečnosti to sice nebylo nejhorší, ale nebylo to sportovně fér. Kvůli tomu nám nakonec uniklo první místo.

Jaké máte plány pro letošní rok?

Pojedu do Švédska jako kapitán ženského týmu na mistrovství světa žen. Začátkem července se chystám na mistrovství Německa, kde budu létat se svým partnerem, a chceme, aby létali i junioři – syn Radek a jeho partner Jan Pavlík. V srpnu mě čeká Mistrovství Evropy v Litvě.

A cíle?

Vyhrát. To chtějí všichni, i když tvrdí, že létají pro radost.

Co obnáší závod?

Hodnotí se, jak rychle obletíte trať. Létá se přes stanovené body a záznam z navigace se předává sportovní komisi.

A když nebyly navigace?

Piloti používali mapu a kompas. Občas se ztratili. V otočných bodech bývaly hlídky, které vytvářely z plachet písmena, ta měnily a pilot musel nahlásit, jaké písmenko viděl. Později se používaly radiostanice, pak měly větroně fotoaparát a otočný bod musel pilot vyfotit, později přišly foťáky se záznamem času a dnes se používají GPS navigace. Při Grand Prix, což je speciální závod, který létá jen dvacet vybraných pilotů a který se přenáší online, máme v letadlech přenosové zařízení, přenos je 3D. Kromě toho létáme s televizními kamerami.

Máte oblíbená místa, kde rád létáte?

Je jich několik. Miluji jižní Afriku, konkrétně Namibii, mám rád Austrálii a některé části Ameriky, například Chile, Argentinu. V Evropě rád létám v jižních Alpách, ve Francii a Švýcarsku. A další srdeční záležitostí je Skandinávie.

Proč zrovna tato místa?

Je tam krásná krajina a jsou tam výborné meteorologické podmínky. Když letíte nad pouští v Namibii, vidíte, jak se mění barva písku z oranžového na hnědý a pak pustá skalnatá krajina. A ta představa, že by tam člověk musel kvůli počasí přistát. Je to o adrenalinu. Adrenalinových zážitků je při tomto sportu spousta. Když letíte nad prostory, kde je omezená možnost přistát, například nad pouští Kalahari, kde se dá přistát jen na silnici nebo na vyschlých jezerech. Adrenalin zažívám i při letu nad Alpami.

Kolik členů má hranický Aeroklub a kolik z nich je v reprezentaci?

Klub má 120 členů, aktivně létá pětasedmdesát. V reprezentaci je kromě mě můj syn Radek a juniorská mistryně republiky Petra Papežíková. Ta teď jede na mistrovství světa žen do Švédska.

Kolik máte v klubu větroňů a kolik takový větroň stojí?

Klub má devět větroňů a kromě toho má patnáct našich členů své privátní. Cena se odvíjí podle stáří a tříd, dá se pořídit od 250 tisíc do sedmi milionů korun. Větroň, na kterém létám já, patří české reprezentaci a stál šest a půl milionu korun. Je starý deset let, je i s motorem, takže dokáže sám i odstartovat.

Jak jste se k plachtění dostal?

V osmnácti letech, přes kamarády z modelářského kroužku.