Léto tráví v bunkru, zimu v archivech | E15.cz

Léto tráví v bunkru, zimu v archivech

Miloslava Svitáka zajímá už od dětství vojenská historie. Od svých osmnácti se na Novobystřicku stará o vlastní muzeum.

Když se v roce 1975 Miloslav Sviták v Jindřichově Hradci narodil, jeho rodiče určitě netušili, že nakonec skončí v lese mezi původními vojenskými kryty. Právě tam totiž tráví převážnou část roku. Jeho koníčkem a zároveň povoláním se stalo provozování muzea československého opevnění u Kláštera.

Jak jste se k tak neobvyklému povolání vlastně dostal?

Vojenská historie mě zajímala snad od doby, kdy jsem se naučil číst. Fascinovala mě doba kolem roku 1938 a kolem období, kdy byla uzavřena Mnichovská dohoda. Bylo to tenkrát vlastně takové „bílé místo“ v našich dějinách, o kterém se moc nemluvilo, a ani mluvit nesmělo. Navíc se mi líbily staré zbraně a vojenská výzbroj. Bylo na ní jasně vidět, jak jsou Češi zruční.

Bylo pro vás v osmdesátých letech složité shánět informace?

Určitě. Speciální knihy prakticky nebyly. A když už náhodou něco vyšlo, tak to bylo přikrášlené, aby to vyhovovalo tehdejšímu režimu. Každý slušnější článek, který se někde objevil, jsem si proto hned vystřihoval. Teprve později jsem se dostal do archivu, kde je zajímavostí a informací opravdu dostatek. Z čistého patriotismu jsem se pak začal víc věnovat přímo Jindřichohradecku.

Vzpomenete si ještě, kdy jste se poprvé podíval do nějakého bunkru?

Jeden odstřelený byl tehdy na Hejlíčku. Vždycky, když jsme jeli kolem, jsem rodiče otravoval, ať zastaví. Nakonec už to nevydrželi a vzali mě do Bystřice, kde jsem si bunkry poprvé prohlédl. Bylo mi tak deset. Na hláskách tam tenkrát všude byli pohraničníci.

Kdy vás napadlo, že byste si mohl pořídit i nějaký vlastní bunkr?

Tou myšlenkou jsem se začal zabývat začátkem devadesátých let. Zřejmě by to docela trvalo, ale v roce 1993 odcházel z muzea československého opevnění Jiří Šrajl, který se tomuto koníčku věnoval dlouho přede mnou. Nakonec jsem po něm muzeum převzal. Během dvou měsíců jsem část opravil a v září hned otevřel veřejnosti. Muzeum je poblíž Landštejna, takže turistů je dost.

Co teď v muzeu československého opevnění najdeme?

Základ tvoří bunkr, který vypadá jako v roce 1938. Je v něm nainstalovaná i výzbroj tak, jak to tehdy bývalo. Další kryt pak připomíná osmdesátá léta – tam je přesně to vybavení, které tam nechali vojáci. A k vidění je také dalších pět bunkrů. Na nich třeba ukazujeme, jak přesně se stavěly nebo jak je poškodily nálože. Začátkem září navíc plánujeme i další ukázku bojů. Odehrávat se bude tradičně na nádraží v Hůrkách.

Bunkrům se prý taky říkalo „řopík“. Kde se takové označení vzalo?

Bunkry navrhovalo a vlastně i stavělo Ředitelství opevňovacích prací. Ze zkratky ŘOP potom lidé udělali řopík. Ještě před válkou ale sami vojáci bunkrům říkali sruby nebo kryty. A pokud jde o nejznámější označení – bunkr – to se používalo až po válce.

Vy v řopících trávíte většinu svého času a v sezoně tam i sám provádíte. Co potom děláte v zimě? A nechybíte doma rodině?

V zimě se věnuji nakladatelské činnosti. Mimo jiné jsem už vydal tři vlastní knížky, vydávám ale třeba i pohlednice. Jiné koníčky vlastně ani nemám. Vojenská historie je v podstatě jedinou mojí zálibou. A pokud jde o rodinu, mám opravdu velké štěstí. Moje manželka to všechno bere naprosto v pohodě.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.