Lezení: Adrenalin i uvolnění

Ocitnu se v zastřešeném atriu a vedle mě se náhle vynoří devítimetrová lezecká stěna. Vstříc mi kráčí mladík v obnošených džínách s dírou na koleni. Na sobě má lezecký sedák s karabinami.
„Ahoj, já jsem Pavel Hušek. Mluvili jsme spolu v telefonu,“ tiskne mi ruku. Chci mu oplatit silný stisk, ale táhne mě pod stěnu. „Už jsi někdy lezl?“ vyzvídá. Abych nevypadal hloupě, odpovím schválně, že párkrát jsem to zkusil. „Vážně? Tak buď se můžeš prokázat certifikátem od Českého horolezeckého svazu, nebo polezeš na vlastní nebezpečí. Taková jsou pravidla,“ říká můj dočasný instruktor lezení.

Vyplavený adrenalin

Vymlouvám se, že jsem přišel rovnou z ulice a věci na lezení jsem nechal doma. „To nevadí. U nás si můžeš půjčit úvaz i lezečky. Máme od čtyř po třináctku nohu,“ vysvětluje mi a už hledá za barem číslo mých bot. Šedá stěna připomíná pískovcovou skálu. I její reliéf věrně kopíruje prostředí skal s převisy. Chybí jen prohlubně a spáry. Náročnost cest se pohybuje od dvojky po sedmičku, podle stupnice mezinárodní lezecké organizace, přičemž pětka představuje extrémní výstup.
S naivním zápalem se vrhám do sedáku. Školácká chyba. Popruhy na stehnech jsem si navlékl přetočené. „Kdybys padal, úvaz by takhle moc bezpečný nebyl,“ poučuje mě instruktor, který deset let lezl, než toho nechal. Důvod? Ve skalách se mu zabil kamarád. Pro špatné jištění. Dívám se vzhůru a nechávám pracovat ruce a nohy současně. Seshora dávám znamení, že si mě Pavel může dobrat lanem a sedám si do úvazu. Šplhám. Vypětím cítím, jak ze mě tryskají pot a endorfiny. Poslední chyt a pak to přijde. Obrovská vlna uvolnění a obrovský výboj vnitřní energie.
„Lezení dobře vyplavuje adrenalin,“ říká Pavel, když vidí můj rudý obličej. Podle jeho slov si k nim občas chodí zalézt i čtyřicetiletá profesorka ze střední. „Lezení ji udržuje po psychické stránce v kondici,“ říká Pavel. Mládež stěně podle něj příliš neholduje i když centrum má kapacitu čtyřicet lidí.