Bezdomovec Aleš stojí v ukázněné řadě na nocleh. Už hezkých pár týdnů chodí přespávat do pražské noclehárny na bývalou nákladní loď Hermes. Kotví „stylově“ pod mostem u nábřeží Kapitána Jaroše. V dušičkovém bezčasí si Aleš vyhrne límec a z igelitky vyloví rohlík.
„No pojďte holky, vy jste na tom hůř,“ říká Aleš a mává přitom na labutě přes drátěný plot kouskem housky. Ptáci rychle připlouvají ke břehu. „Znám je jako svý boty. Chlebem ani knedlíkem se jim nezavděčím,“ podotýká zhruba padesátiletý muž a hází labutím do vody sousta.
V životě už měl údajně bezútěšnější roky. Za dvacetikorunu na noc se teď má kde umýt a spí v čistě povlečené posteli. „Jsou tam na nás hodní. A ještě mě zadarmo naočkovali proti chřipce,“ pochvaluje si Aleš.
Odbíjí sedmá hodina večerní a zástup bezdomovců čekajících na nocleh se zahušťuje. Všichni sice vědí, že na lodi otevřou až za půl hodiny, ale nikdo nereptá. Jejich čas běží jiným tempem.
„Mám mrznout někde u metra na Národní? To su radši tady, podebatím si…,“ vysvětluje to Pepa z Moravy. Většina nocležníků není z Prahy.
Do metropole přišli za lepšími vyhlídkami ze všech možných koutů Česka.
„Všechno jsem si pokazil chlastem. Na nikoho se nevymlouvám. Naposledy jsem dělal u hlídací služby, jenže jsem se jednou sťal tak, že mě na hodinu vyhodili. Teď sbíráme s kamarádem železo nebo měď a nosíme to do sběrny. Nekrademe, jsme počestný,“ vypráví ve zkratce svůj životní příběh dvaačtyřicetiletý Jiří.
Loď má svoje kouzlo
Noclehárnu na lodi Hermes už druhým rokem provozuje magistrátní Centrum sociálních služeb Praha. Plavidlo pojme 233 lidí, obě podlaží jsou vytápěná naftou. Když v zimě přituhne, je možné počet lůžek ještě zvýšit.
„Ubytovací zařízení pro bezdomovce žádná městská část na svém území nechtěla, a tak jsme zakotvili tady na Vltavě, to je území nikoho. Loď má svoje kouzlo. Podívejte na ten výhled na Hradčany. A co teprve atmosféra v létě!“ říká zástupkyně ředitele Centra sociálních služeb Ludmila Tomešová.
Po deseti letech práce v terénu s touto klientelou si jednou řekla dost. Za půl roku ale u nich byla zpátky. „V kanceláři bych dlouho nevydržela,“ podotýká.
Sprcha je povinná
Typický obyvatel lodi? Muž mezi čtyřiceti a padesáti lety, rozvedený. Začal pít, přišel o střechu nad hlavou, možná v jiném pořadí. Někdy má záznam v rejstříku.
Konečně se otevírají dveře a lidé ve spořádaném zástupu procházejí recepcí. Sociální pracovníci namátkově dělají testy na alkohol. „Štamgasti“ bez vyzvání ukazují doklady, vyfasují žetony na sprchu a kelímky se světlemodrým tekutým mýdlem. Hygiena je povinná, všichni za sebou mají den na ulici.
Do večerky v deset hodin mohou posedět u teplého čaje v jídelně, kde je i televize. Budíček tam zvoní už ráno v šest. Půl hodiny poté musí všichni loď opustit.
Šetříme na byt, říká žena
„To mi ale vůbec nevadí, budím se už v pět. V klidu si zaleju kafe a sbalím se. Pak couráme s manželem po ulicích, den uteče. Bratranec mi teď koupil batoh, abych se netahala s igelitkou,“ říká šestapadesátiletá Marie.
Dřív bydleli s mužem na ubytovně v Zahradním Městě, dohromady za devět tisíc korun měsíčně. Padla na to velká část jejich invalidních důchodů. Na lodi se cítí líp a mohou šetřit peníze na normální bydlení.
„Můj první manžel prodal náš byt v Nuslích a od té doby jsem na ulici. Loni jsem se vdala za Petra, on je světskej. Už jsme chtěli od sebe, ale zrovna dneska jsme se usmířili. Plakal, tak jsem mu odpustila. Je o jedenáct let mladší a má obrovský srdce,“ bez zábran vypráví žena.
Potřebují se vyspat
Nocležníci z lodi Hermes patří mezi tu „lepší sortu“ pražských bezdomovců. I když už někteří měli problémy se zákonem, dokážou respektovat pravidla a většina z nich pracuje, byť ne vždy legálně.
„Zatím se nestalo, že by sem někdo propašoval alkohol. Potřebují se vyspat. Vytvořili si samosprávu a sami dohlížejí na to, aby se tady neděly žádné výtržnosti,“ vysvětluje koordinátor provozu lodě Martin Novotný.
Přes noc na Hermesu zůstávají tři pracovníci. Mezi nimi i sociální pracovník Zdeněk Hásek. „Celý život jsem dělal s lidmi a dělám zas. Prostě mě to baví. Tihleti jsou mnohdy upřímnější a bezelstnější než ti takzvaně normální,“ míní robustní chlapík.
„Bejvalej policajt,“ podotýká Marie. „Ale hodnej a slušnej,“ rychle dodává.
Očkování proti chřipce
Bezdomovci spí nejčastěji v kajutách po osmi. V největší, bezbariérové, je ale postelí šestatřicet, vždy po třech nad sebou. Na jedné straně nocují muži, na druhé ženy. Oddělují je závěsy.
„Žen je na lodi sotva pětina. Ze společné místnosti jsme měli zprvu trošku obavy, ale zkusili jsme to a problémy nenastaly. Tihle lidé mají v hlavě jiné věci,“ říká Ludmila Tomešová.
Klientům je ve vyhrazené dny k dispozici ošetřovna, na loď dochází kromě zdravotní sestry i psycholog, právník, sociální a speciální pedagog. Ošetření, obvazy a volně prodejné léky mají zadarmo.
„Novinkou je letos očkování proti chřipce, dostali jsme sponzorský dar – čtyři sta vakcín. Zatím jsme je aplikovali padesáti zájemcům. Je to prospěšná věc. Méně nemocných bezdomovců znamená větší ochranu obyvatel, kteří by od nich chřipku mohli chytit,“ říká Ludmila Tomešová.
Vzpomínky zveličují
Marie zamíří ze sprchy rovnou do své kajuty. „Televize mě nezajímá. Před usnutím si vždycky v hlavě promítám filmy. Přivydělávám si totiž v komparzu. Českoamerický film Iluzionista mi hodil třicet tisíc, Poslední vlak šedesát tisíc a s panem Polanským jsem dělala v roce 2005 Oliverta Twista,“ říká Marie.
Sociální pracovníci ale berou tyto částky s rezervou. Někteří klienti si údajně krásné vzpomínky zveličují. Když po dalším těžkém dni uléhají do čisté postele, rádi sní o lepších časech. Naopak škarohlídi žijí jen tou svou „mizérií“.
Marie se dušuje, že namalovanou a v historickém kostýmu by ji nikdo z jejích spolunocležníků nepoznal. Na place prý omládne nejmíň o deset let. „Je to paráda. Když o tom přemýšlím, ten můj život vlastně není až tak hroznej,“ dodává s úsměvem žena bez domova.
