Když se Vladislavovi Černému narodily děti, měly to k řece pár kroků. Vyrostly u plavební komory, která spojuje řeku Moravu s Baťovým kanálem. U vody žije rodina už čtyřicet let a stejně jako rybáři nebo veslaři si svůj život bez Moravy dokáže jen stěží představit. Dnes už totiž řeka ani zdaleka nepřipomíná stoku, kterou bývala před dvaceti lety.
„Je tady klid, nemáme žádného protivného souseda, žijeme vlastně na samotě ve městě,“ popisuje bydlení Černý. Žije s manželkou ve služebním domku, který patří Povodí Moravy. I v důchodu pro firmu pracuje a zaskakuje za kolegu při obsluhování plavební komory.
Když vypomáhal letos, seděl osm hodin v křesle u můstku, popíjel kafe a občas se podíval na televizi. Mohl by zůstat doma v kuchyni a železné dveře otevírat dálkovým ovládáním. „To bych ale neudělal, musím mít vodáky na očích, kdyby třeba z lodi spadli, aby nezůstali na holičkách,“ vysvětluje Černý.
Při službě má volné jen pondělky nebo dešťová období v červnu, kdy byl kanál uzavřený a Morava znovu hrozila povodní. Černý byl ale klidný. „Za ty roky už vím, kdy je to špatné. A náš dům Baťa navíc postavil velice dobře, měl to promyšlené,“ pochválil stavebníka Černý.
Cihlový domek postavila firma Baťa ve čtyřicátých letech, a když před třinácti lety lidé kolem Moravy zažívali největší povodeň v historii, tento dům zůstal téměř suchý. Třicet centimetrů vody ze sklepa zmizelo během tří dnů a výš se voda nedostala vůbec.
U řeky si s ženou zvykli a jinam by nechtěli. Stejně jako domácí kocour Lumpík, který nikdy do vody nespadl, zato si rád pochutnává na rybách. Teď si navíc může vybírat. Morava je znovu plná ryb. „Pamatuji dobu, kdy voda v řece byla plná splašků, mydlinek a barevných bublin. Dnes jsou všude čistírny a je moc příjemné se na ni dívat. Někdy, když jsem rozčílený, stačí mi, když pozoruju vodu a uklidním se,“ tvrdí Černý.
Rybář i ornitolog
Kvůli klidu a relaxaci chodí k Moravě i čtyřiašedesátiletý Karel Jordán. Nosí s sebou dva pruty, stoličku, žížaly, rohlíky, šrot a popcorn. Letos loví na pravém břehu, tedy od Starého Města. Přichází každé úterý kolem sedmé ráno a odchází v poledne. Rybaří asi sedm let a Morava patří k jeho oblíbeným místům.
„Dá se tady chytit kdeco. Štika, candát, sumec, cejn, chytil jsem i parmu, ale zase jsem ji vrátil vodě. Beru jenom kapry,“ vysvětlil rybář. Sezení u vody nepovažuje za ztrátu času. U Moravy relaxuje. Celý život pracoval mezi lidmi a teď, v důchodu, si samoty a klidu užívá rád.
Nevadí mu nedaleké štěpnické sídliště, vlak projíždějící každou hodinu po železničním mostě, ani čtyřproudá silnice na nedalekém Moravním mostě. „Tady je kupodivu klid. A když nic nechytím, tak mi to ani nevadí. Pak jsem aspoň krmič ryb. A když ani to ne, jsem ornitolog, který pozoruje kačeny a labutě,“ konstatoval s úsměvem Jordán.
S veslaři se rybáři nemají příliš v lásce, protože prý při tréninku nejsou moc ohleduplní. Nicméně právě pro přípravu na závody je klikatá řeka ideální. Možná i proto je místní veslařský klub Morávia, který sídlí v těsné blízkosti Moravního mostu, vůbec nejstarší v republice.
„Máme na Moravě splavných asi třináct kilometrů, což je pro nás obrovská výhoda. Děcka netrénují jen na rovince, prostředí kolem nich se mění, musí zvládat zatáčky, a to je k nezaplacení,“ pochvaluje si trenér, dlouholetý veslař a předseda klubu Morávia Luděk Bureš.
Na Moravě začal sám trénovat v sedmdesátých letech. Nasbíral řadu cen a medailí z veslařských soutěží a zažil i dobu, kdy hradišťská řeka vypadala o hodně hůř než dnes. „Smrděla jako kanál, jatka do ní vypouštěla splašky, Fruta rajčata a koželužny kdeco. Byla to hrůza, i když pro nás to byla paradoxně nejkrásnější doba. Nebyli tady rybáři ani turisté, takže patřila celá jenom nám,“ vysvětluje Bureš.
Teď veslaři spouštějí svou loď na vodu každý den včetně víkendů. Řeka je k sobě nepustí jen v zimě nebo při hrozící povodni. „Ne, že by byla moc divoká, to spíš naopak, ale voda s sebou nese spoustu nečistot. Plavou v ní větve a kusy stromů, a to už je nebezpečné,“ dodává Bureš.
Fotka musí mít náladu
Už od dětství zná řeku Moravu fotograf Jaroslav Strnad. Narodil se v Rybárnách, v Moravě se jako malý koupal, pamatuje veřejnou plovárnu v Jarošově i každoroční jarní povodně. Dnes se proto k řece často vrací. A s sebou nosí fotoaparát. „Morava je zajímavý objekt. Na jaře jsou stromy kolem vody barevné, v zimě ojíněné mrazem, a když se letos blížila povodeň, vypadala pod temnými mraky jako obrovská řeka,“ vzpomíná Strnad.
Za profesionálního fotografa se nepovažuje. Za sebou už má ale třicet výstav, samostatných i společných. Jako objekt nejraději vidí přírodu, folkloristy nebo stará auta. „Neumím to správně pojmenovat, nerozumím fotografickému slangu, ale když fotím, vidím zarámovaný obrázek,“ vysvětlil Strnad. I Moravu snímá vždycky ve spojení s jiným objektem. S odrazem domů v řece, se zajímavou stavbou, se světelným efektem.
Kdyby měl zvolit na řece jedno oblíbené místo, musel by dlouho přemýšlet. „Své kouzlo má řeka směrem na Jarošov i ve svých slepých ramenech. Ale důležitější než místo je podle mě spíš nálada, která by měla být z fotky cítit,“ dodal Strnad.
