Současná společnost se nezastaví, naopak se zdá, že stále zrychluje. Neutichající klokot informací, nových výzev v práci a rodinném životě dává člověku pocit, že nestíhá. I přesto, že moderní výdobytky pomáhají lidem „šetřit“ čas. Jenže čím více jich je, tím méně času lidé mají.
Někteří zpomalí alespoň o svátcích klidu a pohody - Vánocích. Člověk by si ovšem měl podle jezuitského kněze Miroslava Herolda dopřát klidu více. A nejenom o Vánocích.
„Když se člověk umí zastavit, žije kvalitněji,“ říká třiatřicetiletý Herold, který tvrdí, že odpočinek patří k nedostatkovému zboží, a možná proto se na svátky lidé tolik těší.
Byl jste se podívat v předvánočním období v nějakém nákupním centru?
Byl jsem ve Vaňkovce a bylo tam plno lidí. Ale vy máte asi na mysli ta velká obchodní a nákupní centra na periferiích Brna. Tam jsem se podívat nebyl.
Krize nekrize, košíky přetékají zbožím. Co si myslíte o tom, že Vánoce jsou pro mnohé svátkem konzumu?
Vlastně tomu moc nerozumím. Možná někteří nakupují i na dluh. Mám takový dojem, že si hodně lidí snaží udržet takovou idylu toho, že všechno jde stejně jako před krizí. A že se máme pořád stejně dobře.
Jak se na nákupy dárků díváte jako duchovní?
Má to obrovský potenciál a je to hezká věc. To, že se lidé obdarovávají. Základ je určitě dobrý. Lidé si alespoň jednou za rok a v intenzivní míře chtějí projevit, že se mají rádi. Kromě toho, že si přejí zdraví, přidávají i dary. Na druhou stranu si myslím, že Vánoce jsou mnohými chápané jako svátky klidu.
Ale v obchodech to tak nevypadá.
Myslím tím tři dny vánočního volna. Klid je novodobé bohatství, které si člověk musí v současném životě vyboxovat. Navíc letos vychází Vánoce na víkend a rychle utečou. Čím dál tím víc cítím, že si lidé potřebují odpočinout, zastavit se a být se svými blízkými. Přesouvá se to i do umělých rodin, mezi přátele. Když totiž sleduji rytmus některých lidí, kteří denně pracují - a nejsou to jen věřící - mám dojem, že hodně lidí si chce co nejvíc užít dnů volna.
Proč?
Celý pracovní týden jsou v rytmu a najednou je víkend. A lidé si řeknou: Konečně je víkend, konečně můžu být sám sebou, konečně si to můžu užít. Když si to promítnu na přicházející svátky, tak si zase mnoho lidí řekne, že se teď pořádně vyspí, odpočine a vypne. Zajímavé je, že spousta lidí jde až tak daleko, že chce Vánoce strávit sama.
Takových lidí také pár znám.
Přibývá jich. Takových, kteří slaví svátky za zavřenými dveřmi.
Čím si to vysvětlujete? Lidé jsou přece díky mobilům a sociálním sítím permanentně v kontaktu.
Možná, že člověka nasytí. Chybí ovšem komunikace tváří v tvář. To, že se lidé potkají a potřesou si rukou. Elektronická komunikace lidi nutně zahltila. Vezměte si, kolik napíší SMS, kolik denně vyřídí telefonátů, kolikrát jsou bombardovaní okolím. K tomu se ještě setkávají s dalšími lidmi v práci. A aby toho nebylo málo, komunikují ještě na nejrůznějších sociálních sítích. Člověk už toho má dost. Potřebuje se vyspat, podívat se na nějaký film a hlavně si odpočinout. Samozřejmě, že čas od času chce být každý sám, ale dlouho to nevydrží. Sáhne po mobilu a zavolá někomu, s kým se chtěl sejít.
Vaše poselství tedy je, aby lidé zvolnili tempo?
Jedním velkým plus je advent, který je přípravou na Vánoce. Pro věřícího člověka je to šance, že se na ně připraví a najde si čas, aby se postupně zpomaloval. A ideálně si každý den najde chvíli, kdy se úplně zastaví. Když pak projde celou tou přípravou, má prostor pro to, aby si prožil tu podstatu Vánoc.
A tou je?
To, že je Bůh blízko člověku. Věřící věří, že cokoliv Ježíš Kristus žil, tak to přineslo spásu a drží nás nad vodou. Dává nám smysl. I to narození a scéna v Betlémě má dopad na přítomnost. Není to jen romantická a velmi nadšená erupce citů. Právě proto mluvím o tom, že o Vánocích můžeme přinést dar Bohu. Nemyslím tím ale nějaký materiální dar. Každý si může říci, že chce udělat něco se svým životem a zastavovat se nejen o svátcích. Teprve když si každý den chvíli odpočine, bude žít kvalitněji. To říkají i východní náboženství, různé filozofie i psychologové. Křesťané to ostatně mají ve své tradici už dva tisíce let.
Ale co ti lidé, kteří adventní přípravou neprojdou? Je jich ostatně většina.
Zastaví se alespoň na ty tři dny. No hurá! Shon tu zkrátka je. Otázkou ale zůstává, do jaké míry si za něj lidé mohou sami.
Do jaké míry si tedy za něj mohou lidé sami?
V Bibli je to řečeno natvrdo. Co se honíte a lopotíte bez odpočinku, Bůh dává svým miláčkům dary, když spí. Lidé zkrátka mají dojem, že musí všechno zvládnout. Jenže to je subjektivní otázka. Parametry by si měl každý nastavit sám. To, co musí udělat. Dejme tomu, když vaši otázku vztáhnu na blížící se Vánoce. Musím mít nakoupeno, potřebuji připravit nějaké jídlo, vyzdobím si byt, umyji okna, vydrhnu koberec a další věci. V zaměstnání si také člověk dává úroveň, pod kterou nechce jít, protože by mu to bylo hloupé. Vnitřní vykřičník říká, jak to udělat správně, a posouvá úroveň mnohem dál, což může leckoho vysávat. Dělá kariéru a nemůže si dovolit nedostát nárokům zaměstnavatele. K tomu nároky v rodině pro určitý standard. Setkávám se navíc se studenty, kteří studují rovnou dvě vysoké školy najednou, k tomu mají práci a ještě žijí ve vztahu. To jsou čtyři zaměstnání najednou. Mladý člověk to jak mezek udře, ale za nějakou dobu to nejde. A teď je tu otázka: Můžeme si za to sami, ale jak? Může za to společnost nebo jedinec? Je to tlak nebo to, co si naprogramujeme? Nikdo přece toho studenta nenutil, aby studoval dvě školy zaráz. Možná neměl zázemí a musel si k tomu najít ještě práci, aby měl peníze.
Zní to jako varování, že se lidstvo dřív nebo později uštve.
Výsledek je opravdu takový, že člověk nemá čas sám na sebe. Jako by se na něm ten život odehrával. Křesťan chce žít život tak, aby ho spoluvytvářel s Bohem, je za něj plně zodpovědný. Ví, že nemá na všechno a že je tu prostor, který naprosto nezvládne. Ale není to prvoplánové - že až sem můžu, ale zbytek ať za mne dodělá Bůh. Je to o tom, že cokoliv chci dělat, tak chci dělat s Ním. Aby to platilo, musí člověk čas od čas zapřemýšlet nad tím, zda to, co dělá, dělá správně. Vyhodnocuje to a modlí se. A pak záleží na tom, kdy si řekne, že už něco dělat nechce, aby měl čas na sebe a rodinu. Jinak by zešílel. Ale to za něj nevyřeší ani psycholog, ani kněz.
Někomu stačí jen se vyzpovídat.* Mohou mu pomoci, ale nevyřeší to. Řešení problému závisí na jednotlivci. Každý si musí položit otázku, jestli se může normálně najíst, nebo do sebe za čtvrt hodiny něco nasypat a k tomu osmkrát denně vypít kafe? A musím být ve čtyřiceti osmdesátiletým starcem? Možná proto jsou infarkty běžné u čím dál mladších lidí. Nemoc je v lecčems milosrdná. Ne, že by člověka dostala na kolena. Ale člověk má čas přemýšlet. Odpoví si na otázky, zda je potřeba mít nejmodernější auto a nejdražší kožich pro partnerku. Věřící člověk si v tu chvíli uvědomí, jestli to všechno po něm Bůh chce. Vy to máte jednoduché. Řeknete si: Chce to po mně Bůh? S tím by ale lidé u svých chlebodárců těžko uspěli. Jenže položit si otázku, o co mi jde, může každý. Vyhodnotit, že zbožňujete tuto ženu, ale k tomu potřebuji pracovat. Ona má nějaké očekávání a nároky, zaměstnavatel je má také. Vytříbí se to. Tím, že muž bude se ženou mluvit. Třeba se dozví, že se k sobě vůbec nehodí, protože má tak vysoké nároky, že to zkrátka nemůže fungovat. Stejně tak v práci. Jde prostě o vyhodnocování. Existuje přece tolik možností, jak si život upravit, že není nutné se udřít k smrti. A co je vlastně za to odměnou? Ty volné dny? Víkendy, kdy jsou někteří schopní až do večera spát, pak se probudí, pořádně se nají a zjistí, že mu upláchnul den. Mohou tak dopadnout i Vánoce. U některých. Naštěstí trvají svátky tři dny. Měli by se tedy lidé v oněch třech dnech nad sebou zamyslet? Ke konci roku hodně lidí bilancuje. To ostatně člověk může i na procházce či při posezení s přáteli nebo partnerem. Určitě by měl navštívit kostel a podívat se na Betlém. Nasát tu atmosféru, rozdýchat se. Nejenže návštěva chrámu Páně člověka kulturně pozvedne, ale může to dodat i trochu optimismu. A ti, co do kostela nechodí? Vánoce jsou přece pestré. Útočí na všechny smysly. Stačí se jít podívat třeba na vánoční trhy. Prostě naplnit smysly něčím, co je dobré. To, co přináší smysl života. Pořádně se najíst, vyspat, zajít někam na koncert. Ať je to jiné než, co dělá člověk normálně. Potřebujeme totiž z toho kolotoče vypadnout. Zavřít dveře. Podle toho, co říkáte, by měly být Vánoce častěji. V kalendáři je přece více svátků v roce. Navíc v normálním životě máte středu, pátek a sobotu večer. Dny, kdy se dost slaví. To je týdenní rytmus. Ale jsou mezi námi dříči, kteří ani v neděli nevypnou. Je to špatně? Bezpochyby. Člověk potřebuje jeden den absolutního volna v týdnu. Vždyť i Bůh sedmý den po stvoření světa odpočíval. Rozhodnutí je ale na každém z nás. MIROSLAV HEROLD**
* Narodil se 10. dubna 1978 v Praze.
* V osmnácti vstoupil do jezuitského řádu.
* Absolvoval teologii, dějiny umění a církevní dějiny na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě.
* Na kněze byl vysvěcen v roce 2006 v Praze.
* Od jara 2010 působí v Brně v Tovaryšstvu Ježíšovu.
* Věnuje se mládeži a vysokoškolákům, jejichž je kaplanem.
