Klášter Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské na Beethovenově ulici v Opavě obývají dvě řádové sestry. Čtyřiadevadesátiletá Kordula Hajdová (vpravo), o kterou se stará Pavla Obrusníková.
Sestra Kordula se narodila na konci první světové války, pamatuje kruté časy z dob druhé světové války, prožila i vládu komunistů. Životní elán jí nechybí, návštěvu z Týdeníku Sedmička pohostila vlastnoručně vyrobenou pomazánkou s chlebem a neustále se ujišťovala, jestli má co pít a jíst. A hýřila vtipem a svérázným humorem. „Hlavní je, že ještě vím, kdo jsem a že ještě trefím domů,“ vtipkovala sestra Kordula. Své vyprávění doprovodila i zpěvěm vánoční koledy.
Jak vzpomínáte na Vánoce vašeho dětství?
Vyrostla jsem jako sirotek u své tety, která byla v té době dost chudá, takže jsem od mládí trávila Vánoce u sousedů, kteří mě k sobě každý rok zvali. Byl tam skromně ozdobený stromeček z ozdob, co dům dal a hořely na něm svíčky. A i když jsem nebyla jejich a oni měli další čtyři děti, tak mě obdarovávali různým oblečením. Dostala jsem od nich šátek i punčochy.
Dostala jste někdy od Ježíška i nějakou hračku?
Já sama ne, na to dříve peníze nebyly. Ale děti mých sousedů dostávaly krásné hračky s kterými jsem si mohla hrát i já. Byly to jednoduché věci jako míček, vyřezávané hračky ze dřeva nebo látková panenka. Měla jsem radost už jen z toho, že jsem tam mohla být s nimi a zažít hezký Štědrý večer.
Dodržovali jste vánoční tradice nebo zvyky?
Zpívali jsme koledy, Hodně jsme si povídali, modlili se, pekli cukroví. Třeba linecké nebo perníčky. Když byla válka a byl nedostatek, tak jsme pekli skromnější sušenky. Po večeři a rozdání dárků se rodina oblékla a šla se projít, přičemž jsme navštěvovali sousedy.
Co jste mívali ke štědrovečerní večeři? A dodržovala jste půst?
Půst dodržovaly především děti, které pak před domem vyhlížely telátko, kterému se později začalo říkat zlaté prasátko. Takže já taky, ale žádné telátko ani prasátko se mi nikdy nezjevilo. K večeři jsme mívali rybí nebo luštěninovou polévku. Nejčastěji hrachovou, jako je tomu dnes. Jako druhý chod byl tradiční bramborový salát s rybou, akorát se skromnějšími přísadami. Na stole nechybělo cukroví a pečivo a potom se ještě jedla speciální švestková omáčka s houskovým knedlíkem.
A to jste všechno snědla?
Tehdy nebývalo zvykem mít tolik jídla, takže si to lidé užívali, alespoň jednou do roka. Jinak jsme měli pořád hlad.
Prozradíte mi, jak prožíváte Vánoce tady v klášteře?
Dříve nás tu bylo devět, tak to bylo takové veselejší. Teď jsme tady samy dvě. Sledujeme spolu pohádky v televizi, mlsáme cukroví, pomodlíme se a okolo čtvrté hodiny si sedneme ke slavnostní večeři. Společně si zazpíváme koledy, dáme si nějakou drobnost pro radost. Kdysi jsem chodívala na půlnoční mši, teď už na ně chodit příliš nemůžu. Ale celkově se z celého Štědrého dne radujeme.
Zkuste porovnat Vánoce a lidi před padesáti lety a dnes.
Ono to nejde příliš porovnat. Vánoce jsou pořád o tom samém. Jen je lidé začali jinak vnímat. Kdysi bylo více spokojených lidí, protože se dokázali navzájem podporovat a nezáviděli si. Bylo více dětí, méně rozvodů a Vánoce byly více o rodině, víře a lásce. Dnes je všeho moc, jen ta láska a radost ze života lidem často schází.
Jak budete slavit silvestra?
No jak, nalijeme si sklenku červeného vína a budeme se veselit.
Co byste popřála čtenářům Sedmičky do nového roku?
Ať najdou radost, lásku a víru v cokoliv. Jen to je recept, jak dosáhnout vnitřního štěstí a být pořád nad věcí. A samozřejmě hodně zdraví a dobrých přátel.
