Obrovský Airbus se chystá na ranvej. Pomalu se otáčí čumákem k ploše a vyjíždí. Randál, že to trhá uši. Túrující motory odfouknou papírovou krabici, co ležela u zdi. Teď tančí ve vzduchu. Chvíli nato se letoun vznese k nebi. Ten okamžik je fascinující. „Pracovat na letišti, to je zvláštní forma adrenalinu,” říká se mluvčí letiště Michaela Kubešová.
Jako v úle
Než se letoun odlepí od země, je kolem něj pěkný frmol. Zvlášť pokud na letišti vyloží jednu várku pasažérů, aby naložil další a dopravil je k moři. Nejméně hodinu kolem něj kmitá spousta lidí.
„Vystoupí cestující, vyloží se zavazadla, nastoupí uklízečky, načerpáme vodu, palivo, naloží me nové kufry, jídlo,” vyjmenovává mluvčí. Všechno koordinují z místnosti u letištní plochy, říká se jí stowing, pro laika lépe dispečink. Je to jakési srdce letiště, bez něhož by žádné letadlo neodletělo.
Asi hodinu předtím, než se stroj vznese k nebi, začíná pořádný kolotoč. „Od června do října to bývá divoké, občas ani nepoobědváme,” popisuje Gabriela Paličková, která má ten den místnost na starosti. Na obrazovce nad ní svítí, co přijde dál. Lety do Prahy, Kosu, Zadaru, Kavaly.
Po ploše přicházejí letušky z letu, který přivezl cestující z bulharského Burgasu. „Dneska spíme v Ostravě, možná se půjdeme někam vykoupat, projít do města. A zítra letíme do Egypta,” hlásí jedna z nich, Daniela Benešová. Projdou přes dispečink a i s kufříky na kolečkách zmizí v útrobách letiště.
To vedoucí letového provozu Lubor Sobek si bude muset na oddech ještě počkat. Na letišti právě vypravují další lety a bez něj to nejde.
„Mám na starosti celý ten cvrkot. Určuji, kam se letadlo postaví, kdy mohou cestující začít nastupovat, vystavuji účty společnostem, protože ty platí za to, že tady mohou přistávat, musím všechno koordinovat, o všem vědět,” vyjmenovává Sobek jen zlomek toho, co má v popisu práce.
Na něm je, kdy pustí letadlo na dráhu. Pokud jsou všichni cestující na palubě a vše je připraveno, může dát pokyn i o pár minut dřív, než bylo v plánu.
Čtyřikrát denně musí vedoucí přímo na dráhu. Zkontrolovat ji. „Jestli tam není díra, výtluk, v noci zda svítí světla, jestli tam nejsou zajíci či jiná zvířata. Zatoulají se sem, i když je letiště oplocené,” popisuje.
V ruce s nezbytnou vysílačkou, bez ní by to na letišti nešlo. Ve spojení je neustále asi patnáct lidí na ploše i pod střechou.
Ztracení cestující
Občas se z ní ozvou i nestandardní zprávy o tom, že se ztratili se cestující. „Někteří lidé si myslí, že mohou do letadla nastoupit tři minuty před odletem. Projdou přes pasovou kontrolu, ale dál nepokračují. Usadí se třeba v baru. A my je pak hledáme,” líčí Gabriela Paličková.
Na mošnovském letišti pracuje skoro půl života, čtrnáct let. „Baví mě to pořád. Ani mi nijak zvlášť nevadí, že se v práci pořád dívám na lidi, kteří letí na dovolenou a my musíme pracovat. Stejně, když mám volno a vidím nahoře letadlo, kontroluju hodinky, jestli letí načas. Rozeznám je i v noci podle sluchu,“ směje se. Bez letadel nemůže být ani její kolega Sobek.
Když není v Mošnově, vyrazí do aeroklubu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Zalétat si na větroni. A ve volném čase modelaří. Lepí letadla na ovládání. „Co mám na leteckém světě nejradši? Všechno.”
