Když jsem tu byl poprvé, nemohl jsem to vůbec najít,“ vypráví mi Sidd Goud, Ind žijící v Praze. Vůbec se mu nedivím. Najít pražské kriketové hřiště není napoprvé úplně jednoduché. Instrukce „zadejte do Googlu slova Prague Cricket Ground“ moc nepomohla, mapa ukázala střed pole, daleko od civilizace. Pražské kriketové hřiště se totiž nachází v městské části Vinoř, půl kilometru od hranice města.
Jedu okolo vojenského letiště Kbely a pak pořád dál a dál, polní cestou skrz měsíční krajinu, kde se zrovna staví golfové hřiště. Zničehonic vidím zelenou hrací plochu a na ní muže v bílém. Vedle zaparkovaná auta, několik hráčů, kteří patrně zrovna nehrají, a velký stůl plný – zatím prázdných – hrnků na čaj.
John Corness neboli Honza se zrovna připravuje na pálkování. Už si nasadil chrániče, ale kdy přesně nastoupí do hry, ještě neví. Bude bránit takzvaný wicket, tři dřevěné tyčky, které se opoziční tým pokouší míčem shodit. Honza však musí počkat, až jeden ze dvou spoluhráčů, kteří zrovna pálkují, bude takzvaně „vyautován“. To může být hned, ale i za dvacet minut. Honza se uvelebí na kontejneru se štěrkem a začne mi vyprávět.
Vyrostl v Anglii. V roce 1997 přišel do Prahy a začal se shánět po svém oblíbeném sportu. Zavolal na britskou ambasádu, zda mu nemohou poradit. „První paní, se kterou jsem mluvil, říkala, že to tu vůbec nikdo nehraje.“ Honzovi to ale nedalo a zavolal tam znovu. Zvedla to jiná paní, a ta mu sdělila, že jeden diplomat, Tony Brennan, neustále hovoří o tom, jak rád by hrál kriket. A tak se Honza a Tony spojili. O dvacet let později existuje v Praze dokonce pět kriketových klubů.
Podobné začátky u nás mají všechny sporty. Někdo někde někdy něco hrál, pak se odstěhoval. Nebo pracoval či studoval v zahraničí, kde se mu zalíbil určitý sport a po návratu do vlasti se ho nechtěl vzdát. Stejně tak přišel do českých zemí v 19. století i fotbal. První fotbalový klub – Loučeň, byl založen mladým mužem z rodu Thurn a Taxis, Erichem, který studoval v Cambridgi, kde se zamiloval do nové hry zvané football. Po návratu na Zámek Loučeň začal spolu s anglickými zahradníky a komorníky čutat v zámeckém parku. Dnes se fotbal hraje v každé vesnici.
Největším hlavolamem bylo pátrání po vhodném hřišti, tvrdí shodně dnešní čeští kriketéři. Logicky si zkusili pronajmout sportovní hřiště, jenže narazili na nečekaný problém: Česko je přece jen fotbalová země. A podle toho jsou i nastavené ceníky ve sportovních klubech. Hřiště se pronajímá na hodinu nebo dvě. Jenže kriket trvá déle. Mnohem déle. I ve zkrácené verzi, která se hraje v Praze, trvá klidně čtyři hodiny a víc. To už je při hodinové sazbě docela drahá věc. Přitom ještě mohou být hoši rádi, že nechtějí hrát nejdelší verzi hry, takzvaný test kriket, který trvá několik dní.
Když to nevyšlo s fotbalovým hřištěm, zkusili park, konkrétně pražský Vypich. Kromě pejskařů se ale problematickým ukázal nově otevřený supermarket a staré babičky. Ty chodily z Petřin přes Vypich na nákup přímo přes hrací plochu. A hráči museli dávat pozor, aby nějakou tu babičku netrefili docela tvrdým míčkem do hlavy. Ničeho podobného se naštěstí ve Vinoři obávat nemusejí.
Toto idylické místo na konci světa se zdá svým duchem být ideální pro sport, jako je kriket. Ten už jen délkou zápasu dává jasně najevo, že kdo hledá adrenalin, asi spokojený nebude. A v tom je jeho kouzlo. Jediný zvuk ve vinořských polích nedaleko zámku vydávají bavící se hráči, čtyři diváci, míček odrážející se od pálky, ptačí zpěv a občasné přistávající letadlo z nedalekého vojenského letiště.
Volá na mě Ben Souček, další Čechoangličan. Ať ještě zůstanu, za chvilku bude přestávka. Ta je u kriketu nepostradatelná a hlavní roli hraje čaj. Samozřejmě s mlékem a cukrem. Benovi je divné, že u nás kriket nemá tradici, všude jinde v bývalé rakousko-uherské monarchii se prý hrál, a všude s čajem v ruce.
Já jsem kriket poprvé viděl před patnácti lety v londýnském hotelu. Kromě toho, že existuje, jsem o něm nevěděl zhola nic, přesto jsem televizi nemohl vypnout. Fascinovala mě myšlenka, že může existovat sport, který je na první pohled tak pohodový, tak archaický, tak klidný. Sport, během kterého mají hráči přestávku na čaj. Sport, při kterém hráči hrají v dlouhých kalhotách a svetru. A přitom sport, který je druhým nejsledovanějším na světě!
Do dřeva
Většina lidí si pod kriketem – pokud si ho neplete s kroketem – představuje britskou verzi baseballu. Ale opovažte se to říct kriketérům. „To se nedá vůbec srovnat,“ vysmívá se baseballu Sidd Goud. „Naši hráči jsou mnohem více atletičtí,“ dodá sebejistě.
Nejdřív se vám zdá, že přesně víte, proč hráči nosí svetr. Moc se asi nezapotí. Jenže pak vidím, jak klidně půl hodiny a víc opakují stejné pohyby, a měním názor. Kriket není o síle, ale o technice. Nadhazování míče se provádí na první pohled velice nepřirozeným pohybem: přes rameno, dlaní dolů a s protaženým loktem. V zásadě se rozlišuje mezi rychlým hodem (fast bowling), kdy se bowler pokouší batsmana překonat rychlostí míče, a technickým hodem (spin bowling), při kterém dostane míč mohutnou faleš, často je součástí hodu odraz od země. Cílem je trefit malým míčkem dvacet metrů vzdálený kus dřeva, před kterým stojí někdo s pálkou.
I odpalování je v kriketu hodně technické. Hráč se musí pokusit míč odpálit tak, aby ho nikdo z protihráčů v poli nechytil přímo ze vzduchu a aby odletěl či se odkutálel co nejdál. Pokud míč dobře netrefí, mají protihráči možnost míč chytit nebo sebrat a dopravit ho zpět doprostřed hřiště. V takovém případě se batsman co nejrychleji rozeběhne, s dřevěnou pálkou i kompletní výbavou, helmou, chrániči, a běží z jedné strany pitche na druhou.
Zatímco základní pravidla jsou docela jednoduchá, celkový systém počítání není nic jiného než zákeřný. Když si vyberete náhodné skóre z kriketu, klidně může vypadat takto: Tým A 219 & 173/4 (64.4 ov) : Tým B 474/8d. Pokud mu nerozumíte, nebojte se, máte nejméně několik hodin na to ho pochopit, hlavně žádný spěch. Vysvětlíme si ho při zápase, pak si to zopakujeme nad šálkem čaje. Je fascinující, jak se takový sport mohl stát ve světě masovým fenoménem. Zatímco v Anglii je kriket úzce spojen s fenomémen britského „class system“, v bývalých britských koloniích je tomu jinak. Sidd Goud je jedním z mnoha Indů na hřišti ve Vinoři. Jeho oblíbený kriket je v Indii masovým sportem, milují ho tam a hrají ti nejbohatší i nejchudší. „Třeba s klackem a hadrovým míčem. Namísto dřevěného wicketu házejí na popelnici.“ Britové si ho kdysi do své nové kolonie přivezli. Proto se kriket dnes hraje v podstatě všude tam, kam kdysi sahalo britské impérium. V Karibiku se hraje s nádechem reggae. V Indii jsou hvězdy kriketu tak slavné jako hvězdy Bollywoodu. Rivalita v kriketu mezi Indií a Pákistánem patří k nejintenzivnějším na světě a zápasy sleduje miliarda diváků.
Nejslavnějším je však zápas, kdy proti sobě v turnaji „Ashes“ stojí Anglie s Austrálií. Když v roce 1882 tehdy dominující Anglie v Londýně prohrála s Austrálií, jedny anglické satirické noviny otiskly parte pro anglický kriket, který prý ten den zemřel, s tím, že tělo bude zpopelněno a pozůstatky převezeny do Austrálie. Od té doby se „Ashes“ (tedy popel) hrají dvakrát za čtyři roky, vždy střídavě v Anglii a Austrálii.
I u nás dávno nehraje kriket jen skupina anglických expatů. V České republice existuje osm klubů, pět v Praze, další v Ostravě, Brně a Českých Budějovicích. V roce 2000 byl dokonce založen Českomoravský kriketový svaz a kluby se utkávají v různých ligách. Vzhledem ke geografické blízkosti hraje v české lize dokonce klub z Drážďan.
Kdo se o kriket zajímá, může začít hrát v podstatě velice rychle. Potřebujete sice určitou vstupní investici, ta ale není bůhvíjak vysoká. Ben i Sidd se shodují, že nutností je minimálně vlastní pálka. Je to jako s hokejkou nebo tenisovou raketou, každý hráč má svou, která mu sedí v ruce, se kterou se cítí dobře. Pro zapomnětlivce mají pár erárních. Koupit si kriketovou výbavu ale musíte na internetu nebo v zahraničí. Říkám si, že u mě by bylo mnohem komplikovanější přemluvit manželku, že o víkendech nebudou žádné výlety, a já budu šest hodin v tahu na kriketu. Nebo taky dva dny.
Před návštěvou zápasu ve Vinoři jsem měl za to, že narazím na pár Angličanů na nějakém poli. Skutečnost byla jiná. To, co před 20 lety začalo telefonátem na britskou ambasádu, roste pekelně rychle. I Sidd Goud byl překvapený. Poté, co se přistěhoval do Prahy, vůbec netušil, že se bude moci svému sportu věnovat i tady. Přiznává ale, že na tak divném místě, jako je pole na okraji Prahy, ještě nehrál.
Historie kriketu
Kořeny kriketu v Anglii sahají zpět alespoň do první poloviny 16. století. Zpočátku se jednalo spíše o hru pro děti, avšak už kolem roku 1610 máme zmínky o tom, že se hře začali věnovat i dospělí a mužstva vesnic proti sobě. V roce 1624 dokonce hráč jménem Jasper Vinall zemřel po úderu míčkem do hlavy. Během 17. století kriket zažil růst na jihovýchodě Anglie a na jeho konci se stal organizovanou aktivitou, kterou dokonce hráli už i profesionálové.
Mezinárodní popularitu získal díky koloniální expanzi britského impéria a v polovině 19. století se kriket hrál všude tam, kde vládli Britové: v Indii, Severní Americe, Karibiku, Jižní Africe, v Austrálii či na Novém Zélandu. Mezi nejslavnější hráče kriketu patří legendární Angličan W. G. Grace, který kriket hrál více než 40 let – od roku 1865 do roku 1905, a Australan Don Bradman (1908–2001), který je statisticky nejlepším „batsmanem“ na světě.
Pravidla (alespoň základy)
Při kriketu proti sobě hrají dva týmy, které se střídají v tom, že jsou buď na pálce a snaží se získat co nejvíce bodů (runs), nebo nadhazují a jsou „v poli“ (tedy chytají) a pokoušejí se bodování zamezit a pálkaře „vyautovat“. Kdo má na konci více bodů, vyhrál. Kriket se hraje na oválném hřišti s obdélníkovým pruhem uprostřed, na jehož obou stranách jsou ve vzdálenosti 22 yardů (20,12 metru) dřevěné terče (tzv. wickets). Nadhazující tým se pokouší wicket zbořit nebo míč, poté, co byl pálkařem odpálen, chytit ze vzduchu a tím pálkaře „vyautovat“ (existují také jiné způsoby „vyautování“, ale o těch si můžete přečíst na Wikipedii). Pálkař skóruje tím, že míč odpálí, a pokud míč není chycen přímo ze vzduchu, může běžet od jedné strany pitche na druhou a tím získat body. Pokud ale míč odpálí tak šikovně, že odletí za hranice hřiště, získá 6 bodů. Pokud se míč před opuštěním hřiště dotkne země, jedná se o odpal za čtyři body.
