Světové rekordmance mezi handicapovanými sportovci Evě Kacanu zbývají měsíčně na živobytí tři tisíce korun. A za ty jezdí sama na závody. Úspěšná sportovkyně, která si přivezla z Pekingu zlatou medaili, dostává měsíčně pouhých 7400 korun.
Lidé se proto Kacanu snaží pomoct. Novou kuchyňskou linku jí chce pořídit občanské sdružení Dobré místo pro život. „Známe její situaci a připadá nám nedůstojná,“ řekla za sdružení Věra Novotná.
Eva Kacanu je upoutána na invalidní vozík čtrnáct let. Před deseti lety se přestěhovala do speciálního jednopokojového městského bytu určeného pro postižené. Kuchyň v něm přesto není ideální.
Nepohodlné bydlení
„Pro mě by byly vhodné otočné skříňky, více místa pod pracovní deskou i jiný sporák, abych nemusela být při vaření ke sporáku otočená bokem,“ vysvětluje Kacanu. Kuchyň připomínkovala hned po nastěhování – marně.
Na podávání šálků či sklenic má „vychytávku”, speciální kleště. Vsedě do horních skříněk prostě nedosáhne. „Nejnižší cena za vozíčkářskou kuchyň se pohybuje kolem čtyřiceti tisíc korun, může se ale vyšplhat až na sto tisíc,“ uvedla Novotná.
Majitel olomouckého kuchyňského studia Zdeněk Voráč je ochoten na linku pro postižené poskytnout úlevy. Například projekt zdarma nebo slevu poté, co je kuchyň nějakou dobu předváděna ve studiu. „Viděl jsem v Itálii prototyp, kde se horní skříňky po zmáčknutí knoflíku elektricky sesunou dolů. To ale kuchyň značně prodražuje,“ řekl Voráč.
O vozíčkáře v Olomouci pečuje i Spolek vozíčkářů Trend. Pomoc s kuchyní je ale mimo jejich činnost. „To si musí zařídit každý sám,“ uvedla Kamila Zábojová z Trendu.
Koncert pro Kacanu
V tom, jak novou kuchyň pro světovou rekordmanku zaplatit, má Novotná ze sdružení Dobré místo jasno. „Zorganizovat veřejnou sbírku je příliš složité. Uspořádáme ale pro Evu Kacanu během letošního léta benefiční koncert. Sál máme přislíbený v Regionálním centru, kdo bude hrát, ještě nevíme,“ dodala Novotná.
V dětství necvičila, pak hodila „svěťák“
Před čtrnácti lety se Eva Kacanu v Orlických horách na běžkách srazila s jiným lyžařem. Lékaři jí zprvu tvrdili, že má jen naraženou páteř. Tou dobou vychovatelka v dětském domově v Dolních Počernicích nakonec skončila na invalidním vozíku.
Rodiče pětačtyřicetileté Evy Kacanu pocházeli z Řecka a do Česka přišli po druhé světové válce. I když se narodila v Jablonci nad Nisou, vyrůstala na severní Moravě. Až do roku 1994 žila v Česku na pas - jako cizinka.
Do Olomouce přišla v osmnácti letech. Nejprve pracovala v Prioru, pak ve Vědecké knihovně. Teprve pak jako zdravotní sestra v olomoucké nemocnici, na což měla kvalifikaci. „Za komunistů jsem ale po delší návštěvě Řecka začala mít problémy. Nelíbilo se jim, že jsem to zpátky vzala přes Vídeň.
Nakonec jsem v Olomouci o práci přišla a přestěhovala se na čas do Prahy,“ objasnila Kacanu. V kádrovém posudku jí přitížilo i setkání s Karlem Krylem, stejně jako to, že z Rakouska vozila do socialistického Československa zakázané tiskoviny nebo že zpívala v církevním sboru. „Zatímco všichni tehdy museli žádat o vízum, aby se dostali na Západ, já jsem při každém návratu musela paradoxně žádat o zpětné vízum, abych se mohla vrátit domů. Byla to hrozná představa - nemít se kam vrátit,“ vzpomíná Kacanu.
Do Pekingu pro zlato
Paradoxně jako dítě byla Kacanu osvobozena z tělocviku. „V devíti letech jsem prodělala plicní operaci a na vysvědčení jsem v kolonce tělesná výchova měla vždy napsáno: neklasifikována,“ vzpomíná Kacanu. Teprve po osudném úrazu začala se sportem pro vozíčkáře, v rehabilitačním ústavu v Hrabyni.
Napřed to byl tenis, pak ji kamarád navrhnul, ať zkusí atletiku. „Do té doby jsem o ní opravdu moc nevěděla. Začínala jsem oštěpem, dodnes si s ním pro zábavu hodím,“ říká Kacanu. Psal se rok 1997 a ona jela na první závody - jen se tak trochu porozhlédnout.
Trenérka z chodby
O tři roky později už hodně sledovala olympiádu i paralympiádu v Sydney. Jednou večer jí pak zazvonil telefon. Ozval se atletický matador mezi sportovci na vozíku Štefan Danko, aby jela na mistrovství Evropy a Eva se dala do atletiky naplno. Její hlavní disciplínou se stal vrh koulí.
„Trenérku mi našla paní profesorka Válková z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého. Na chodbě tehdy zavolala na jednu studentku, která šla kolem. Ivo, máte čas… a bylo to,“ říká s úsměvem Kacanu. Iva Machová ji trénuje dodnes a byla s ní, když překonala světový rekord.
Když Eva mluví o paralympiádě v Pekingu, i po dvou letech celá září a pamatuje si každý detail závodu. „Zvítězila jsem hned prvním pokusem. Postoupila jsem tak do finále jako první, takže jsem v něm vrhala jako poslední a bylo mi jasné, že mě nikdo nepřehodil. Zdálo se, že už tam ani nepůjdu.
Další pokusy se mi ve finále nepovedly. Poslední, šestý jsem už chtěla mít za sebou, tak jsem to jen tak mrskla a říkala si, leť si kam chceš. Byla jsem úplně uvolněná. Otevřela jsem oči a viděla, že je to svěťák. Žlutou tabulku osm let starého rekordu se mi podařilo přehodit o dvacet čísel,“ popsala Kacanu.
Trénuje téměř denně a to až sto padesát vrhů. Z Nových Sadů jezdí sama bez asistenta na mechanickém vozíku na atletický stadion Lokomotivy na Envelopě. Cestu bere jako rozcvičku. Když chce na závody, dopravu a startovné platí ze svého důchodu 7400 korun, z nějž ještě větší polovinu zaplatí za byt. Účast na mezinárodních akcích jí platí sponzoři nebo Olomoucký kraj.
A tajemství úspěchu? „Vždycky si na stadionu hledám nějaký záchytný pevný bod ve svém výhledu. Třeba stožár nebo olympijský oheň. Na ten se soustředím a jeho směrem kouli vrhnu,“ prozradila Kacanu.
