I nenalíčená, ve svých pětašedesáti letech, vypadá půvabně a mladě. Hana Maciuchová momentálně usilovně zkouší ve Vinohradském divadle novou hru a žádosti o rozhovor odmítá.
Nakonec se přece uvolí poskytnout čtvrthodinku svého času, těsně před zkouškou. A dostojí pověsti o své dochvilnosti. Přichází přesně a za čtrnáct minut padesát vteřin se loučíme.
„I když jsem velký solitér, snažím se držet slovo. Člověk v mém věku už by měl umět korigovat životní čas a energii věnovat s rozmyslem,“ podotýká s úsměvem.
Na jaké okamžiky roku 2010 budete nejvíc vzpomínat?
Nedokážu je vyzobat jako rozinky z vánočky. Momentů, které příjemně poentovaly mou práci, bylo v uplynulém roce opravdu požehnaně. Tohle pomíjivé řemeslo je nicméně zrádné v tom, že každou novou prací tu dobytou pozici musím obhajovat.
Co považujete za trofej nejcennější?
Těžko říct, během roku se to stupňovalo. Přes další vítězství v anketě Tý Tý za roli v televizním seriálu Ulice, nominaci na cenu Elsa za televizní inscenaci Nespavost. Musím vzpomenout také svoji práci v rozhlase, kde jsem už potřetí získala cenu Neviditelný herec. Naše inscenace hry Enigma Emmy Göringové obdržela cenu Grand Prix 2010… Pocta od pana prezidenta byla takovým vyvrcholením, úžasnou třešinkou na dortu k mým polokulatinám. Je velmi příjemné vědomí, že diváky a posluchače zajímá moje práce. Co víc si herečka může přát.
Pomalu vám dobíhá roční pauza, kterou jste si naordinovala v seriálu Ulice, kde hrajete středoškolskou profesorku Miriam Hejlovou. Podařilo se vám odpočívat?
Odešla jsem hlavně proto, abych splnila své konkrétní pracovní sliby. 4. října jsem měla premiéru monodramatu Žena Vlčí mák. Už 14. ledna je premiéra hry Augusta Strinberga Tanec smrti, takže jsme s Láďou Frejem a Mirkem Medunou zkoušeli i mezi svátky.
To jste ani nevyrazila někam na cesty, trochu se nadechnout při turistice, kterou máte ráda?
Dýchala jsem zhluboka celé prázdniny. Na začátku července v mých Dolomitech. Skončili jsme v italském Moosu, rozkošném místě obklopeném dolomitskými masivy, které jsme skutečně dobývali. Na několika návštěvách v různých koutech naší republiky i na Slovensku jsem se zotavila během srpna a mezitím vítala přátele u mne na chaloupce.
Při vašem nasazení stíháte i řadu charitativních projektů. Jak si je vybíráte?
Snažím se pomáhat nejvíc dětem. Třeba nadaci Klíček, která vybudovala hospic pro vážně onkologicky nemocné děti, o něž se tam stará. Nebo SOS vesničkám. Obdivuji jednu paní z Čáslavi, která se stará nejen o svého postiženého syna, ale také o ostatní handicapované děti v okolí. Potřebných je bohužel velmi mnoho.
Účastnila jste se i projektu Světluška v prospěch nevidomých dětí. Jaké bylo chodit po nádraží v černých brýlích a s bílou holí?
Tým kolem Světlušky je velice pracovitý a každý rok vytvoří nějaký nápaditý vhled do konkrétní problematiky. Když v roli nevidomého bloudíte po hlavním nádraží jako jsem to udělala já, teprve si uvědomíte závažnost problému. Ti nevidomí nepotřebují lítost ani soucit, ale skutečnou pomoc, protože jsou v jistých situacích na vidoucím světě životně závislí.
Co pěkného vás čeká v právě narozeném roce? Máte nějaká přání?
Já hlavně doufám, že budu zdravá, stejně jako moji blízcí, protože zdraví je dominantní hodnota a předpoklad úplně všeho ostatního. Čeká mě divadelní projekt Sebeklamy, což je hra o vztahu francouzské spisovatelky Simone de Beauvoirové a Jeana - Paula Sartra. Taková inteligentní jiskřivá záležitost.
A pak také skvělá profesorka Miriam Hejlová v Ulici, že? Podle bulváru se vrátíte s celou seriálovou rodinou a jako vzorná babička.
To ano, ale žádné detailní informace vám nemohu poskytnout. Scenáristé teď pracují na projektu Ulice pro další rok, takže i já jsem velmi zvědavá.
Těšíte se?
Stýská se mi. Přála bych si, aby pro Hejlovku vymysleli další zajímavé životní peripetie. Abych měla co hrát.
