Každé dopoledne usedá Jožka Husek na schody před zlínskou poštu a rozkládá svůj stánek s knížkami. Blázen, řeknou si mnozí a na jeho výzvy, aby se zastavili, nereagují. A možná mají i pravdu. „Každý básník je přeci tak trochu blázen,“ připouští Husek. Jeho poslední sbírka poezie, kterou si sám vydal, se jmenuje příznačně Básník na schodech. „Prodávat si knížky sám je to nejlepší, co mě mohlo potkat,“ říká.
Básnické sbírky a romány začal Jožka Husek psát až v sedmdesáti letech. „Dřív na to nebyl čas, až v důchodu,“ vysvětluje devětaosmdesátiletý umělec. Celý život ale měl k literatuře blízko. Vždyť první báseň napsal už jako třináctiletý. „Byla o muži z naší vesnice, který se po více než dvaceti letech vrátil z ruského zajetí a jeho manželka ho nepoznala. Nikdo ale nevěřil, že jsem ji napsal já, tak byla dobrá,“ říká s úsměvem básník. Po druhé světové válce se živil prodejem knih v knihkupectví. „Taky jsem si dodělal obchodní školu. Nakonec se ale věci udály tak, že jsem maturitu nikdy nepotřeboval,“ vzpomíná Husek.
Před osmačtyřicátým rokem zastával totiž funkci okresního tajemníka lidové strany. „Hned po převratu jsem věděl, že bude zle. Uklidil jsem se proto na Slovensko, kde jsem pracoval v knihkupectví. Po různých peripetiích jsem se dostal až do Zlína. V roce 1955 ale spadla klec a komunisti mě zavřeli za vlastizradu,“ pokračoval spisovatel. Jedenáctiletý trest dostal za to, že jednou s přáteli spřádali hypotetické politické plány, co budou dělat po revoluci. „V té době jsme totiž nevěřili, že by komunismus mohl trvat čtyřicet let. Bohužel se o naší rozmluvě dozvěděli lidé na špatných místech,“ vzpomíná, jak málo stačilo k jeho odsouzení. Skončil v Jáchymově v uranových dolech. Z jedenácti let si odseděl naštěstí jen pět, v roce 1960 se dostal na svobodu díky velké amnestii prezidenta Antonína Novotného. Místo zpět v oboru už ale nenašel. „Pro bývalé mukly byla jen manuální práce, takže jsem zakotvil ve skladu ocelových trubek v Malenovicích,“ dodává.
Po odchodu do důchodu chtěl lidem ukázat, jak Tomáš Baťa vychovával mladé muže k zodpovědnosti a samostatnosti. Tak vznikla počátkem devadesátých let minulého století jeho první kniha Baťovec Jan Trecha. „Nechal jsem toho vytisknout pět tisíc kusů a nabídl knihkupectvím k prodeji. Když jsem ale po třech měsících zjistil, že z pultů nezmizelo ani dvacet kusů, rozhodl jsem se prodávat svou knížečku sám,“ popisuje, jak se z autora stal také pouličním prodavačem. Za další tři měsíce prodal třináct set kusů, do dvou let pak celý náklad. To už ale k novele přibyly další romány a sbírky básní. Do dnešního dne vydal Jožka Husek dvanáct knih, z toho pět básnických sbírek. Téměř všechny výtisky navíc sám prodal.
„Je obdivuhodné, že Jožka Husek ve svém věku stále tvoří. Je dobře, že se psaní stále věnuje,“ říká zlínský spisovatel Milan Libiger. Nejstarší zlínský poeta stále rozkládá každé dopoledne před poštou svůj malý krámek a nabízí kolemjdoucím vlastní dílo nebo i jen možnost k popovídání. Málokdy se stane, že by s nikým nedebatoval. Přesto možná jeho místo brzy osiří. S manželkou totiž uvažují, že se přestěhují za její rodinou do Břeclavi. „Moc se mi nechce, ale co nadělám. Snad na mě ale Zlínští díky mým knihám nezapomenou,“ doufá básník ze schodů.
