Mají slabost pro Komenského i pro svět černobílých klapek

Přerov, Hranice l Navzájem se neznají, přesto je spojuje několik společných věcí. Desítky let učí děti, jejich práce i obětavosti si druzí váží a na Den učitelů si převezmou ocenění od hejtmana Olomouckého kraje. Jací jsou učitelé, které předchází pověst výjimečnosti?

Sen už od dětství

Karel Sargánek má učitelství takřka v genech – jeho rodiče stáli před katedrou a on na rodinnou tradici navázal. Když odmyslí pár dětských let, kdy si přál být námořníkem, horníkem nebo popelářem, tak v pozdějším věku se mu vybavuje jedno jasné přání: učit.

„Na Střední lesnické škole v Hranicích učím už osmatřicet let zeměpis a tělesnou výchovu. Jsem za to vděčný, protože tradičně tu bývá dobrá parta studentů, kteří milují přírodu,“ pochvaluje si učitel, který si 28. března půjde pro ocenění. Sám o sobě říká, že patří k učitelům přísným, ale spravedlivým. „Blízké je mi učení Komenského, jehož zásad se držím. Mám i jeho bustu v kabinetě, jen jsem na ni Komenskému pořídil růžové brýle. To aby ho tak nebolely změny, kterými školství prochází,“ konstatuje s úsměvem.

Učitel, který připravil do života tisíce mladých lidí, si může k dobru připsat i další body. „Vedl studenty k atletice a díky tomu dosahují vynikajících výsledků na celorepublikové úrovni. Je dobrý učitel a žáci ho mají rádi,“ zdůrazňuje ředitel školy Miroslav Kutý.

Pro ocenění si do Olomouce pojede i ředitel přerovské Střední školy gastronomie a služeb Oldřich Baďura. Poprvé se před studenty postavil před čtyřiceti lety a od té doby od katedry ani jednou nezběhl. Občas si jen „odskočil“ na druhou stranu – do lavic. „Mám čtyři vysoké školy a některé jsem dělal při zaměstnání,“ říká Baďura. Učitelem už chtěl být jako kluk. Svou touhu přednášet odkoukal od řady přátel svých rodičů, kteří učili. „Byl jsem už na všech typech škol, od základní až po vysokou. Mám aprobaci český jazyk, dějepis a pedagogika. Navíc jsem se narodil ve znamení Lva, takže mám šéfovské předpoklady,“ podotýká Baďura.

Ředitelem střední školy se stal v roce 1990 a za tu dobu její úroveň vyšvihl nahoru, o čemž svědčí stovky ocenění, které si učni přivezli z různých soutěží. Své studenty má rád, přesto vnímá, že se změnili. „Informační dálnice, po které se pohybují, je široká a rychlá. Oni nestačí řadu informací vstřebat. Nejdou příliš do hloubky, což je škoda,“ konstatuje Baďura

Láska k hudbě

Hejtman Olomouckého kraje ocení i dvě učitelky, které mají společný zájem. Hudbu. Dana Zeinerová učí děti v lipnické „lidušce“ na klavír už třicet let. Sama říká, že bez muzicírování by byl její život chudý. „Mě hudba povznáší. Přesto se musím přiznat, že jsem rozhodně nepatřila k dětem, které s radostí cvičily na klavír. Moje maminka si přála, abych na něj hrála, ale mě to zezačátku moc nebavilo,“ konstatuje učitelka umělecké školy. Teprve až ve dvanácti letech hraní na klavír propadla a od té doby jí svět černo-bílých klapek pohltil. „Mohla za to učitelka Marie Mrvová, která mě svým přístupem uchvátila. Společně s další spolužačkou nás přivedla k hraní ve dvou a tím si nás získala. Zažily jsme první úspěchy, které nás povzbudily,“ líčí Zeinerová.

Už v osmnácti letech proto začala učit děti hře na klavír a dálkově studovala konzervatoř. „Paní učitelka Zeinerová je výjimečná, protože to umí s malými dětmi i se staršími žáky. Je schopná vcítit se do jejich duše, vybrat jim skladbu na tělo, perfektně ji s nimi nacvičit a svou trpělivostí i urputností je dotáhnout k úspěchu,“ cení si své podřízené ředitelka Základní umělecké školy v Lipníku Hana Zlámalová.

Bez muziky si neumí představit život ani Taťána Jonasová. Ta učí v Hranicích na gymnáziu hudební výchovu a němčinu, kromě toho vede dva pěvecké sbory. „Nepřipadám si jako výjimečná učitelka. Pravdou ale je, že díky hranickým zpěvákům jsem více vidět,“ připouští sbormistryně. Studenti si ji považují a svůj vděk jí dávají najevo.

„Vloni jsem slavila padesátiny a příjemně mě překvapili. Žáci, které jsem za čtvrt století učila vnímat a milovat hudbu, pro mě připravili narozeninový večírek. Pronajali kulturní dům a připravili si pro mě dlouhé a krásné představení,“ líčí Jonasová. Přiznává, že byla dojatá, když viděla své nejmladší i nejstarší svěřence pohromadě.

„Ti starší jsou už rozptýlení po celé republice, přesto o víkendech jezdili do Hranic nacvičovat představení k mým kulatinám. Navíc se domluvili s mým manželem, aby mě jakože pozval na večeři a pak mě vmanévroval do kulturního sálu,“ vzpomíná s úsměvem Jonasová.