Před několika dny se podruhé narodil. Po silném zánětu hrtanu se dusil. Týden strávil v nemocnici. Osmadvacetiletý Mikuláš Malhocký z Budějovic nabírá sílu po tragédii, při níž ztratil otce a jeho ženu. Podezřelý z vraždy je jeho nevlastní bratr, syn otcovy nové manželky, s nímž vyrůstal od deseti let. Myšlenky mladého muže jsou soustředěné na jeho dvě nedospělé sestry. Dcery známého hudebníka Pavla Malhockého a jeho ženy Jany zůstaly bez rodičů.
Mikuláš přemýšlí o potrestání viníků. Otázka, proč stejně starý Jan Heidinger vraždil, visí ve vzduchoprázdnu. „S tím se nemohu srovnat. Chápu, že může někdo přijít náhle o život, ale tohle ne,“ říká.
Chyba státní zástupkyně
Myslí na okamžik, který jej nemine. Jednou se postaví před Honzu a zeptá se ho, proč to udělal. „Zatím si to neumím představit,“ míní.
Brzy po vraždě začaly padat tresty za špatnou práci. Mimo službu je náměstek jihočeského policejního ředitele, inspekce navrhla tři policisty trestně stíhat, pět potrestat kárně.
Pochybení našla nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká u budějovických kolegů. Duševně nemocný Heidinger manželům Malhockým několik měsíců vyhrožoval. Úředníci to věděli. Dozorující státní zástupkyně z Budějovic se podle Vesecké hrozbou dost nezabývala, k soudu kauzu poslala až po pěti týdnech. Hrozí jí snížení platu. Vesecká připravuje pokyny, jak v takových případech postupovat.
„Kromě práce v divadle se pořád zabývám tím, aby se něco podobného neopakovalo. Píšu ministerstvu spravedlnosti. Díky tomu nemám čas na temné myšlenky, ty mě napadaly hlavně v nemocnici,“ dodává Mikuláš Malhocký. Redaktor Sedmičky nahrál s Mikulášem Malhotským rozhovor.
Co si v těchto dnech myslíte o Janu Heidingerovi?
Neustále ho teď zpětně hodnotím. Měli jsme spolu krásný vztah. Když nám bylo oběma kolem deseti let, naši rodiče se rozvedli a můj otec si krátce potom vzal Honzovu matku Janu. Tím pádem jsme se stali nevlastními bratry. Navíc jsme stejně staří. Vždycky se choval trochu jinak než moje okolí, ale bylo to jeho povahou. Měl ke všemu konstruktivní přístup, vůbec neřešil věci citově.
Teď jej ale popisujete s ohledem na to, co se stalo.
Ano. Pořád na to myslím. Až se mi vybavují detaily, které jsem předtím nevnímal. Vidím ho jako člověka bez emocí. Jako by je neustále potlačoval. Navenek je chladný a vypočítavý.
Vy jste spolu bydleli?
Já žil s matkou a Honza zase se svou. Viděli jsme se ale každý druhý víkend v rodině mého otce, kde byl až do patnácti let. Na střední škole se odstěhoval ke svému otci. Od té doby se začal naší rodině odcizovat, i když jsme nějaké společné zájmy stále měli.
Jaké?
Zajímaly ho počítače. Vím, že jeho matka mu tenkrát vyčetla, že vyměnil počítač za ni. U otce na to měl prostor a volnost. Hrál hry třeba celé noci. V té době začaly i rozpory s mým otcem, ale jenom kvůli těmto zájmům.
Z nového manželství se narodily dvě sestry. Jaký k nim měl Heidinger vztah?
Výborný, i když mi teď říkají, že je tajně ovlivňoval, aby dělaly věci proti rodičům. Například je na chatě v noci vylákal do lesa a nutil je projít stezku odvahy. Aby o tom nikdo nevěděl. Byly to od něj takové naschvály proti autoritám.
Necítil se postavený mimo rodinu?
Možná, ale neměl pro to důvod. Starší sourozenec si může připadat vždycky odstrčený, pokud jsou v rodině mladší děti. Jeho nejstarší sestra byla o devět let mladší než on. Kdybych zůstal já u táty, mohl bych si tak připadat také.
Ale na rozdíl od něj jste měl s otcem podobné zájmy. Hudbu. Stejně jako mladší sestry.
Určitě. Na umění Honza nikdy nebyl. A nebyl zvyklý na výchovu bez volnosti. Tu mu poskytoval až jeho pravý otec. V jeho domě dostal vlastní byt a osamostatnil se. Po průmyslovce se přihlásil na filozofickou fakultu na sociální vědy, kde udělal výborně státnice a našel si přítelkyni.
V tom nevidím žádný problém. Prostě každý jsme jiný.
Že může být nemocný, mě napadlo už dřív. Když jsem se dověděl, že jeho babičku zavřeli do ústavu kvůli schizofrenii. Je to v jeho genové výbavě. Divné chování. Absence emocí. Pokud nějaké měl, tak negativního rázu. Teď si vzpomínám na jednu příhodu: Stojíme ve frontě v obchodě, jde to pomalu a on začne najednou cenit zuby jako zvíře a naznačovat, že prodavačku bouchá do hlavy. Nebylo v tom nic komického. Nebo si nacvičoval před zrcadlem falešný úsměv, aby pak zapůsobil mimikou na lidi. Z počítačových her jej bavily ty destruktivní, někdy si neustále opakoval drastické scény.
Říkal jste ale, že jste měli výborný vztah.
Já jsem dost empatický, rozumím si s každým. Shodli jsme se u počítače. Někdy jsem u něj přespával a pak jsme měli dlouho do noci filozofické debaty. Třeba o snech. Představoval si, že jednou odjede do Indie. Zajímala ho východní filosofie. Samurajové, nindžové. Bojová umění. Meditace a pití zelených čajů. Ale jak o tom hloubal, zdálo se mi, že má v hlavě spíš větší zmatek. Dokonce mi říkal, že má problémy se sebezařazením.
Kdy se začala projevovat jeho agresivita?
Asi už v dětství. Když jsme se z legrace prali, nedovedl prohrávat a vše oplácel desetinásobně. Jednou třeba prohrál v badmintonu a rozmlátil raketu na kousky.
Dověděl jste se, že vašemu otci vyhrožuje?
Jsem v tomhle po něm. Problémy nedávám na sobě znát. Něco mi řekl, ale nikdy nemluvil o motivu. Dověděl jsem se, že když před rokem zmlátil bratrance, tak ho poprvé vyšetřoval psychiatr. Ale podrobnosti jsem neznal. Nikdy předtím na svou matku nebo mého otce nezaútočil. Hádal se s nimi, ale nikdy to nepřesáhlo běžnou hranici neshod rodičů s dětmi. Až po březnovém incidentu s bratrancem se začalo všechno stupňovat. Jeho matka dostávala od něj zprávy typu: „Ty krávo blbá, jak ses mohla takhle chovat.“
Vyčítal jí rozvod?
Nejspíš to byl důvod jeho krize. Ale naši rodiče žádnou vinu nenesli. A jeho matka se mu věnovala dost. Pak se s ním rozešla přítelkyně. To ho asi vzalo.
Dokážete jej pochopit?
Bojím se toho, že se s ním jednou setkám. Nevím, jestli bych to teď psychicky zvládnul. Jakmile jen zahlédnu někde jeho fotku, cítím vztek. Vnímám to jako jeho zradu.
Nebylo to selhání pod vlivem duševní nemoci?
Vyšetřovatelům údajně tvrdí, že si na vraždu nepamatuje. Tomu nevěřím. Připravoval se na to skoro rok. Začal se učit bojové umění, chodil do posilovny a cvičil střelbu. Na útok se chystal. Přesné znění některých jeho SMS zpráv je: „Já vás všechny zabiju.“
Mluvíte zhruba o roku největší krize. Setkali jste se někdy v tomto období? Zkusil jste mu zavolat?
Ne. Od jara minulého roku jsem o něm skoro nevěděl. Poslední kontakt z očí do očí je z období před dvěma lety. Bylo to před Vánoci. Zdál se mi apatický. Bez úsměvu, zamračený. Byli jsme spolu v bytě našich rodičů. Ještě studoval na škole, kde vím, že neměl přátele. Učil angličtinu, tu umí dobře. Po střední škole vyjel na tři měsíce do Ameriky se sdružením YMCA. Tam se seznámil s první přítelkyní. Byla to Tchajwanka žijící v Americe. Vždycky se mu líbily Asiatky, splnil si sen, ale jen nakrátko. Brzy se rozešli, nemělo to budoucnost.
Vám nikdy nevyhrožoval?
Nikdy. Ani v textové zprávě ani slovně. V posledním roce jsem na něj ztratil kontakt, přestal používat staré číslo a zmizel z dosahu rodiny. Ani otec o něm moc nevěděl. Měl jsem skoro pocit, že když jsem se o Honzovi zmínil před ním, nebyl rád. Jako by téma Honza bylo lehce tabuizované.
Kdy jste s ním měl naposledy kontakt?
Před Vánoci jsem od něj dostal SMS zprávu: Ahoj Miky (tak mi říkal), jsem v Indii. Bez nadsázky jsou tady machři, kteří si tě dokážou přitáhnout přes půl planety a dokážou udělat z lidí loutky. Žij blaze. Bylo to odeslané ze zahraničního mobilního čísla. Ale nejsem si jistý, že v Indii skutečně byl. Teď mám pocit, že to byla kamufláž, abychom si všichni mysleli, že je pryč.
Představte si, že pokračujete v životě vašeho otce. Co vás s ním spojuje?
Začala mě lákat scénická hudba, k ní mám jako zvukař blízko. S fagotem jsem přestal rok po škole. S tátou jsme si hodně rozuměli. Našel jsem teď po něm materiály k učebnici hry na kytaru pro základní školy. Představoval si, že ji jednou vydá. Byl bych rád, kdybych pro ni sehnal vydavatele.
