Ve dvaceti měla představy o životě třicátníků, které se jí naplnily. Vždy si totiž připadala o něco starší, a podle toho se i chovala. Barbora Palánová vystudovala dvě střední školy, žila ve Spojených státech a práci psycholožky před lety opustila kvůli oblíbené angličtině. Matka dvou dětí učí v jazykové škole Progress.
„Když mi bylo dvacet, těšila jsem se, až mi bude třicet. Teď je mi třiatřicet a jsem spokojená. Tedy mám pocit, že jsem stále třicátnice a že už jí zůstanu,“ říká Palánová.
Chtěla odjet pomáhat do Afriky
Na třicet se prý cítila i když byla o hodně mladší, protože studovala současně dvě střední školy a při studiích na vysoké pracovala.
„Od mých patnácti do pětadvaceti let jsem si připadala, jako když žiju dvojnásobný život než moji vrstevníci. Tři roky jsem strávila ve škole v Americe a do Česka jsem jezdila jen kvůli vyrovnávacím zkouškám na gymnáziu,“ vzpomíná lektorka.
Na vysoké škole pak studovala psychologii a výukou angličtiny si pouze přivydělávala na samostatný život.
„Na vysoké jsem si nekladla za cíl, že budu profesionální učitelkou jazyků. Zabývala jsem se problematikou HIV, AIDS, proto jsem také šla na psychologii. Chtěla jsem lidem postiženým touto nemocí pomáhat. Viděla jsem se jako pracovnice nebo spolupracovnice OSN někde v Africe,“ vysvětluje Palánová.
Ale vdala se a zůstala v Česku. „Manžel mi nic nezakazoval, ale já si řekla, že charitu mohu dělat i doma. Profesionálně se jí sice nevěnuji, ovšem na charitativní sbírky přispívám často,“ říká Palánová.
Před šesti lety, kdy se jí narodil první syn, začala učit angličtinu profesionálně.
„Postupně, po narození druhého dítěte, jsem si přidávala další hodiny až do plného úvazku. Dalo by se tedy říct, že když mi bylo třicet let, nastal zásadnější zlom v mém profesním životě,“ podotýká lektorka angličtiny.
A co by mělo být jejím dalším mezníkem? „Osobně žádný věkový mezník před sebou nemám. Neřeším ho,“ říká Barbora Palánová.
