Jako malá chtěla být potápěčkou nebo archeoložkou. Z potoka vybírala střepy a sestavovala je dohromady. Jak ale třiatřicetiletá Jana Ježková říká, ve škole byla lajdák. Místo na studia proto zamířila na učiliště. Jako kuchařce se jí ovšem moc pracovat nechtělo, raději obsluhovala hosty v restauraci. „Byla to škola života. Naučila jsem se pokoře a jednání s lidmi,“ míní.
Ve třetím díle seriálu Generace 77 představuje Sedmička ředitelku Oblastní hospodářské komory v Jindřichově Hradci Janu Ježkovou.
Říkáte o sobě, že jste flink a lajdák. Teď ale šéfujete hospodářské komoře, to nejde moc dohromady.
Někdy stačí dobrý odrazový můstek. Měla jsem ho hned po mateřské s prací na projektech pro regionální rozvojovou agenturu Silvu Norticu. Ale na základní škole jsem byla opravdu flink. Ne, že by lítaly až tak špatné známky, nejhorší snad trojky. Spíš šlo o chování. A kdo se špatně chová, nemůže dostávat dobré známky. Byla jsem prostě takový lupínek.
Nebylo to i tím, že jste chodila do hokejové třídy?
Pocházím z Dolní Pěny. Chodila jsem do malotřídky, kde nás bylo třicet ve škole.Když jsem přešla do Hradce, kde bylo třicet dětí ve třídě, byl to šok. Ale rychle jsem se v hokejové třídě otrkala. Vždycky jsem dobře vycházela s kluky. I teď se mi s nimi lépe pracuje. Oproti ženám jsou přímější a nejsou zákeřní. Je pravda, že jsem se mezi nimi naučila být v dobrém smyslu odrzlá a přímá. Říkám o sobě, že mám půl mozku chlapa. Uťáplá to já nikdy nebudu (směje se).
Kam jste šla po základní škole?
Vyučila jsem se kuchařkou, ale nikdy nevařila. Spíš se mi to hodilo pro domácnost. Po škole jsem dělala servírku na několika místech. Největší zkušenost jsem si odnesla ze Zlaté Husy. Jednak je to podnik na úrovni, a také tam byl výborný kolektiv, dobří nadřízení. Majitelé opravdu razili heslo Náš zákazník, náš pán. Když host přišel se sebevětší kravinou, museli jsme mu s úsměvem vyhovět. Bylo to někdy těžké a ne vždycky se mi to dařilo. Každopádně jsem se tam naučila pokoře a jednání s lidmi.
Dovedete si představit, že byste ještě musela běhat po place?
Dovedu, ale dělat bych to nechtěla. Není to zaměstnání na celý život. Každá práce má něco, ale tohle je opravdu řehole. Měla jsem štěstí i na slavné osobnosti jako Václav Havel nebo Václav Neckář. Byli to úplně normální hosté. Dokonce bych řekla, že o hodně lepší než rádoby zbohatlíci, kteří si mysleli, že si z nich všichni v Hradci sednou na zadek.
Máte dvě dcery. Jaký byl po mateřské váš návrat do práce?
Byla jsem doma sedm let, ale necítila jsem se izolovaná. Záleží na matce, jak si to udělá. Byla jsem s dcerami ráda na mateřské, nemyslím si, že jsem zakrněla. Stihla jsem si dodělat i maturitu. Pravda je, že po mateřské jsem měla hodně štěstí. Dostala jsem doporučení do Silvy Norticy a vzali mě.
Dělala jste servírku, pak byla na mateřské a najednou musela připravovat podklady pro dotace. Jak jste to zvládla?
Prostě jsem do toho skočila po hlavě. Ono to ani jinak nešlo. Dál jsem se vzdělávala, jezdila na kurzy, učila se němčinu a domů chodila večer. Nebyla to práce od do. Byl to prostě mazec. Ale zvládla jsem to. Vždycky se mi lépe pracuje, když je toho hodně a nestačím z tempa vypadnout. Jakmile mám dost času a termíny nehoří, nemůžu se přinutit začít pracovat. V tomhle směru jsem na sebe málo přísná. V předchozím zaměstnání jsem vždycky práci dostala přidělenou, teď si ji musím vymýšlet sama. Na druhou stranu je různorodá a jsem sama svojí paní.
Stíháte vůbec relaxovat?
Bez toho to nejde. Většinou všechno podnikáme jako rodina společně. Jen starší dceři se už s námi moc nechce. Také máme psa. Anglického mastifa. Stokilový Atila vypadá hrůzostrašně, ale je to náš miláček. Občas s ním vyrazíme na výstavu, a protože je hezký a šikovný, už dostal i nějakou cenu. Ale všechen volný čas výstavám určitě nevěnujeme.
Máte nějaký sen, který si chcete splnit?
Když jsem byla malá, chtěla jsem být archeoložkou nebo potápěčkou. Z potoka jsem vybírala střepy a skládala je. Archeoložkou už nebudu, ale potápění si snad splním. Jen se bojím létání, tak by to muselo být někde, kam můžu dojet autem.
