Máma, nebo teta? V SOS vesničce obojí | E15.cz

Máma, nebo teta? V SOS vesničce obojí

V Doubí žije sedm asi nejpočetnějších rodin ve městě. Sedmička strávila s jednou z nich sedm hodin. Navštívila SOS dětskou vesničku.

Vychovávají pět až sedm dětí, které by bez jejich lásky neměly příležitost vyrůstat v rodině. Pěstounky, kterým většina z malých capartů říká mámo, pečují o své nebiologické potomky v dětské vesničce Doubí. Jak vypadá běžný den takové rodiny?
V osm hodin ráno je v SOS vesničce klid. Většina dětí jela do školek a škol. Za dveřmi domu Lenky Pospíchalové je ovšem živo. Řádí tam třiapůlletí bratři Kristián a Gabriel, o které pečuje od konce dubna. Jejich tatínek je Afghánec a o kluky se zajímal, ještě když žili v kojeneckém ústavu. S Lenkou, jejími dalšími dětmi, fenkou Berilkou a kočkou Sárou se bráškové zatím sžívají. „Ve vesničce pracuju patnáct let, osm let jsem ji řídila. S myšlenkou náhradní péče jsem koketovala už dřív, ale nešlo to. Vychovávala jsem své dva vlastní syny,“ vypráví Lenka nad ranní kávou. Kolem poskakují kluci a balí Berilku do deky. Fenka bígla trpělivě drží. „Když byli moji kluci už velcí, přemýšlela jsem, co dál. Neměla jsem žádné zdravotní problémy a do důchodu bylo daleko. Tak jsem se přihlásila do kurzu náhradní rodinné péče,“ popisuje Lenka, kterou její biologičtí synové v její roli náhradní matky podporují. V současné době má i s nimi sedm dětí. Protože jsou její nejmladší zvyklí používat slovo teta, kterých mají ve vesničce několik, jednoho z jejích synů prý před nedávnem oslovili teto Honzo. Povídání s redaktorkou přeruší návštěva. Za Lenkou přichází její kolegyně s papíry. „Jdeme tetovat,“ říká. Do tabulky začne vypisovat služby jednotlivých tet z vesničky, které si vzájemně chodí vypomáhat do domácností. Když Lenčina kolegyně odejde, je právě čas na dopolední procházku před obědem. Kluky po cestě nejvíc zajímají kamínky a uschlé žížaly. „Buďte ráda, že není po dešti. Kdyby vylezli šneci, nikam nedojdeme,“ směje se Lenka. Po procházce kluci ještě chvíli řádí na dětském hřišti ve vesničce, kam se svými dvojčaty dorazil také správce a jeho manželka. Dovádění ukončí až oběd.
„Výchova dětí se změnila. Dřív nebyly středobodem všeho dění, hlavní byli rodiče. Nyní dítě respektují jako malého člověka, což je v pořádku,“ říká Lenka, která největší rozdíl mezi svým přístupem k rodičovství vidí ve věku. „Prvního syna jsem měla ve dvaadvaceti a byla jsem úzkostnější. Teď vím, že některé věci nejsou až tak důležité. Hlavní je, aby bylo dítě v pohodě,“ usmívá se. A úsměv jí z tváře nezmizí ani za hodinu, kdy se ze školy a ze školky vrátí její další děti. Pak je teprve v domě pořádně veselo a decibelů jako na rockovém koncertě.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!