Vyučuje technické předměty na střední škole v Jičínské ulici. Jeho životní láskou jsou ale parní stroje a staré lokomotivy.
Čím vás zaujaly právě parní stroje?
Už jako malý kluk jsem miloval mašinky. Táta se mnou chodil na nádraží, mně se parní stroje zalíbily a to trvá dodnes. Ze začátku jsem si stavěl různé papírové modely a hlavně jsem jezdil k tratím a fotil parní lokomotivy. Bylo mi jasné, že éra parních strojů končí a přišlo mi to trochu líto. Chtěl jsem mít na ně památku. Jen už nemáme kam dávat alba, fotky, krabice plné negativů.
Naštěstí už několik let fotím digitálním fotoaparátem a fotografie ukládám v elektronické podobě. Později jsem si začal různé stroje, včetně parních, stavět sám.
Jaké stroje jste postavil?
Je jich dost. Dřív toho nebylo moc k sehnání, tak jsem si je všechny stavěl nebo opravoval. Sekačku, traktůrek, pluhy a hlavně dva parní stroje. Velkou mašinku a Malou mašinku. Tak se jmenují.
To na vás obchodníci s nářadím moc nevydělali.
Ale ne, koupil jsem si třeba stojanovou vrtačku.
Malá mašinka je starší, kdy jste ji začal stavět?
Skoro před třiceti lety jsem viděl v Liberci u kamaráda Josefa Svobody parní stroj. Byl to takový můj učitel a já jsem si podle jeho instrukcí postavil podobný stroj také.
Poprvé jsem s Malou mašinkou vyjel v roce 1981. Jezdila báječně hodně let, ale už potřebuje generálku. Se synem se na ni v nejbližší době chystáme. A potom jsem se pustil do Velké mašinky. Tu jsem stavěl po částech a s přestávkami asi deset let. V devadesátém třetím roce poprvé vyjela a slouží dodnes.
Kde jste sháněl díly?
Kola jsou z motocyklu, to ostatní jsem si muset vyrobit sám. Například na ozdobný kryt kotle a podhled stříšky jsem použil části dřevěných laťkových dvířek. Dělaly se zašupovací v padesátých letech na registrační skříně. S frézařskými pracemi mi pomohli kamarádi. Hodně jsem si nastudoval, nakreslil plány.
Stroj je poháněný dvouválcem a použil jsem Hausingerův vratný rozvod páry. Původně se montoval do parních lokomotiv. Jezdíme sice krokem, ale dokážu z něj dostat až sedmnáct kilometrů v hodině. Velká mašinka může i couvat.
A kam s ní jezdíte?
Několikrát do roka si vyjedu jen tak pro radost. Ale jezdíme s ní hlavně na různé akce. Například v Mladé Boleslavi na Svatováclavskou jízdu a na letecké dny. Na Svatováclavské jízdě si mašinku prohlížel primátor Raduan Nwelati a divil se, co to z ní kape. Tak jsem mu vysvětlil, že z parního stroje občas kape voda. Jezdíme také do Hradce Králové na akci Nábřeží Paromilů, kde se každoročně na Smetanově a Eliščině nábřeží představují různé parní stroje. Jsou to kolesové parníky, mašinky, různé modely a repliky starých parních strojů. Lidem se parní stroje líbí, i když už patří minulosti. Každý rok je na nábřeží k vidění okolo dvou stovek strojů. Například i replika parní stříkačky. Je to největší koncentrace parních strojů v republice. My jedeme s Velkou mašinkou už popáté.
Jedete?
Doslova ne. Převezeme ji dodávkou. Pod kotlem zatopíme až v Hradci Králové a po nábřeží a budeme vozit děti.
Parní stroje zabírají veškerý váš volný čas?
Ne. Máme také pole, kde pěstujeme brambory. Proto jsem si postavil traktůrek. Jen ho nepohání pára, ale spalovací motor. Mám k němu i příslušenství, třeba pluh a brány. Na jaře se synem vyrazíme na pole, zoráme ho a zasázíme brambory.
Co říká vašemu koníčku manželka? Nevadí jí, že trávíte tolik času v dílně?
Ještě když jsme spolu chodili, tak si musela zvyknout na to, že nenavštěvujeme divadla nebo památky, ale jezdíme fotit mašinky a okukovat parní stroje. Ona pocházela kousek od Prahy, ale my jezdili spíš k tratím na Liberecko. Prostě si mě vzala i s těmi mými mašinkami.
