„V Paříži nebo v Londýně se musíte snažit, abyste z města viděli něco jiného než tisíci turisty vydupané stezky. Cesta skrze Marseille vede jen přes neprobádaný terén a všechny stezky jsou neoznačené,“ charakterizuje starobylý jihofrancouzský přístav James Reeve, britský fotograf, který fotil v Afghánistánu, jeho dílo na své oblečení přetiskl Dries van Noten a nedávno se podílel na výzdobě nového místního butiku Louis Vuitton; do Marseille se přistěhoval před osmi lety a pro módní značku zachytil monumentální marseilleské stavby.
Graffiti Marseille sluší. Objevuje se zcela plánovaně na mnoha městských zdech a tvoří kulisu k živému ruchu v ulicích a hospodách
Líné poledne na promenádě prezidenta Kennedyho právě rozřízl ostrý zvuk klaksonu. Někdo zaparkoval své auto tak šikovně, že kolem něj už po frekventované silnici nikdo neprojede. „Věci, které na Marseille miluju, jsou zároveň těmi, které nenávidím,“ povzdechne si James. „Nikdo vám tu nedá během dvou minut pokutu za špatné parkování, což je fajn. Bohužel pro některé to znamená, že se můžou postavit úplně kdekoliv. Třeba jako tenhle idiot.“
Nevěřila jsem, že může existovat něco takového jako dopravní zácpa v neděli odpoledne. Ale i přes relativně malou rozlohu a necelý milion obyvatel je prý Marseille třetím evropským městem s nejhorší dopravní situací. Alespoň to tvrdí taxikář, který mě vezl z letiště; předpokládám, že zkušenosti má v tomto ohledu bohaté. Poslední zatáčka a jsme u hotelu – co na tom, že zrovna u ní je zákaz vjezdu. „V Marseille je dovoleno všechno,“ s úsměvem prohodí řidič a hladce přistane přímo před vchodem Grand Hotelu Beauvau, věrného strážce starého marseilleského přístavu. Za pár let bude slavit dvousté narozeniny a hrdě nese titul nejstaršího hotelu ve městě.
Jen žádné suvenýry
Zdá se, že třináctka bude pro Marseille šťastným číslem. Právě letos se pyšní titulem evropského města kultury a hemží se to v něm jako v mraveništi. Za pár měsíců zde budou otevírat muzeum evropských a středomořských civilizací, první národní muzeum mimo Paříž. Vypadá to, že město konečně dostalo potřebný kopanec, který jej a jeho obyvatele probral z netečně plynoucího života ve výhni provensálského slunce. „Dříve sem připlouvala jedna obchodní loď za druhou,“ říká recepční v hotelu, „kvůli častým stávkám se na nás ale nakonec všichni vykašlali. Nedivím se jim. Teprve zhruba posledních pět let se začínají vracet hlavně ohromné turistické lodě, které křižují Středomoří, takže je hned veseleji.“
Sezona tu začíná přibližně v polovině března a každý den v novém i starém přístavu zastaví několik mnohoposchoďových korábů, z nichž vyskáčou stovky nadšených turistů. „Marseille se potřebuje naučit, jak sdílet sama sebe,“ říká fotograf James a usrkává čerstvého džusu z krvavých pomerančů. „Pro turisty město zatím příliš otevřené není. Navíc má velmi rezistentní charakter a mění se jen velmi pomalu,“ dodává. Možná to je dobře. Minimálně absence jakýchkoliv obchodů se suvenýry a nekončících davů na vyhlášených bulvárech je velmi vítaná změna.
S úderem osmé večerní nakráčíme s kručícím žaludkem do restaurace Chez Michel. Přece jen jsme na jihu a málokde servírují večeři dříve. Prostoru restaurace s bíle prostřenými stoly vévodí dřevěná bárka. A na ní se skví ranní úlovky, které o několik okamžiků později končí v naší bouillabaise. Máme štěstí na mořského vlka, ostnatce a rybku se jménem galinette, u které jsme bohužel nenašli český ekvivalent.
„Vědecky rozlišujeme osmnáct druhů úsměvů,“ dozvěděli jsme se o několik minut dříve v La Bergerie, galerii, restauraci a obchodu s módou v jednom. „A jenom jeden z nich je ten pravý. Pozná se podle vrásek, které se nám udělají v obličeji,“ vypráví Florent Beger, jeden z majitelů nezvyklého prostoru. Právě chystá výstavu fotografií úsměvů. Ze dvou se bude na návštěvníky usmívat i naše ZENová výprava. Majitelé nám výměnou nabídli výtečný čerstvý pomerančový džus, který poctivě vymačkali na tradičním plechovém odšťavňovači. Milý závan nostalgie.
Na stole nám nejdřív přistane mísa s chlebovými krutony, následovaná česnekovou pomazánkou. Vzápětí se k nim přidává kotlík hustého rybího vývaru a jako královny připlouvají na stříbrném podnose i naše tři rybky. Čísník je během minutky vykostí a hostina může začít. Napsat, že bouillabaise je rybí polévka, by bylo chybou a hrubým nedoceněním tohoto uměleckého díla.
Moře chladí hlavy
Jako má Rio de Janeiro svého Ježíše, Praha Pražský hrad a Paříž Sacre Coeur na Montmartru, tak má Marseille Notre Dame de la Garde, impozantní baziliku, panovačně shlížející na město a bezostyšně dávající na odiv svůj žíhaný kabát. Šplháme k ní serpentýnami, které nemají daleko k devadesátistupňovému sklonu. „Škoda že tu nebudete v pátek. Jednou za roku tu pozlacenou sochu panny Marie vezmeme a vrtulníkem ji sneseme až k moři,“ vypráví další z velmi sdílných taxikářů. Už mě to začíná skoro mrzet, když Francouz vesele dodá: „Vezeme ji tam, aby se vyčurala.“ Skoro jsem mu to sežrala i s navijákem. Mimochodem, exponovaná socha je téměř deset metrů vysoká a váží skoro deset tun.
Marseille je jedno z nejstarších měst světa. Byla založena jako řecká kolonie 600 let před naším letopočtem a vzhledem ke své poloze vždy hrála roli vstupní brány do Francie. To se odrazilo i na jejím obyvatelstvu. Koexistuje tu pestrá směsice Francouzů, Korsičanů a přistěhovalců ze zemí Magrebu, kteří zde fungují v relativně poklidném soužití. Podle některých je Marseille v tomto směru padesát let před Paříží. Názory na bezpečnost města se ale různí.
Náš taxikář Julien má za to, že bezpečnostní situace je čím dál horší, a raději jezdí večer do blízkého studentského města Aix-en-Provence. Fotograf James naopak říká: „Mám dost těch řečí o tom, jak je Marseille nebezpečná. Když byly všude ve Francii před pár lety etnické nepokoje, tady nehořelo ani jedno auto. Věřím, že přítomnost moře chladí horké hlavy. Člověk ve srovnání s ním rychle zjistí, jak je bezmocný. Tady to vidíme každý den.“
Pomalu procházíme čtvrtí starožitníků mezi Rue de Rome a Rue Paradis. Boutique fotoaparátů Leica, modely Martina Margiely i trendy aukční síň Leclere, která má v nabídce obraz za více než 1 400 000 eur. Atmosféra na hony vzdálená ošuntělým krámkům s nevkusnými cetkami a snědým mužům s vousy, kteří si nás podezřívavě prohlíželi jen o dvě minuty chůze dál, a dokonce nechtěli, abychom v jejich blízkosti cokoliv fotili.
Pravidla mýdlárny
Marseille její obyvatelé láskyplně označují městem sto a jedné vesnice. Každá její část může být osudově jiná, a tyto části od sebe často nedělí ani ulice. Dumáme nad tím, kam se poděly ženy. Na ulicích je jich ve srovnání s muži zatraceně málo. Záhadu jsme nevyřešili. V Atelier de Georgiana, kam jdeme na oběd, panuje srdečná nálada, svěží vzduch vystřídala vůně pečené ryby a chmury zůstávají přede dveřmi.
Finalistka francouzské edice soutěže MasterChef si před necelým rokem otevřela místo restaurace kuchyni. V prostoru sotva pro deset lidí vám připravuje dobroty přímo pod nosem a nechá bez ostychu nahlédnout do svatyně, kterou obvykle kuchaři žárlivě střeží. „Ráno jdu na trh, vynechám vše, co není sezonní, a nakoupím tak, abych se vešla do rozpočtu 16 eur za obědové menu,“ říká korpulentní černoška původem z Beninu. „Dnes měli všechny ryby hodně drahé, nakonec jsem vzala barakudu. Vařím a jím ji dnes poprvé,“ prohodí bezstarostně. Spokojení hosté, kterých je vždy více než židlí, svědčí o tom, že Georgiana ví, co dělá.
Jestli Marseille proslavilo něco po celém světě, tak to je zcela bezpečně místní mýdlo, které má více než sedmdesát procent přírodních olejů. Vyjmenovávat jeho blahodárné účinky by vydalo na samostatný článek. Jednu z továren, kde se dodnes ručně vyrábí, jsme ucítili doslova na sto honů. Malebný krámek Savon de Marseille Licorne najdete na jedné z místních náhorních plošin Cours Julien, která slibuje, že brzy bude oázou se dvěma dětskými hřišti a obrovskou fontánou.
Zatím jí vévodí graffiti, jež sem ale jaksi podivně zapadá. Serge, majitel mýdlárny, si na nás udělá čas, i když jsme se objevili mimo návštěvní hodiny.
Francouzi Marseille buď nenávidí, nebo na ni nedají dopustit. Mám podezření, že Marseillanům to je upřímně jedno. Svému městu dokázali vdechnout ducha, který říká: „Pokud chcete, přijeďte, postaráme se o vás a budete tady jako doma. Pokud nechcete, nejezděte, zas tak moc o vás nestojíme. Co si o nás budete myslet, na tom nezáleží. Marseille je naše a my ji měnit nechceme. Maximálně tak, jak sami uznáme za vhodné.“ Třeba letos. Moderní stavby, včetně protáhlé elegantní budovy architektky Zahy Hadid, zaplavují nový přístav. Marseille je v pohybu a buďte si jisti, že si sama zvolila čas i způsob.
ZENová Marseille; další místa, která v Marseille doporučuje Louis Vuitton City Guide a ZEN je vyzkoušel na vlastní kůži:
RESTAURACE
Gilbert et les Rameurs: Ideální na drink v horkém letním dni. Autentické posezení v místním veslařském klubu u stolu ze starých lodních prken a s výhledem na celý přístav.
Toinou: U vchodu do restaurace, specializované na ústřice a další mořské živočichy, si můžete svou večeři prohlédnout dopředu. Toinou po celý den prodává úlovky místních rybářů a večer se před ní tvoří fronta, protože neberou rezervace.
Virgin Café: Příjemná kavárna těsně pod vitrážovou střechou bývalé banky, která dnes slouží jako multifunkční prostor pro značku Virgin. Ideální na lehký oběd a posezení u kávy. Shon ulice necháte za sebou.
Les Arcenaulx: Prodejna starých a nových knih, z nichž některé jsou označeny nálepkou „coup de coeur“ neboli láska na první přečtení. A hned vedle je restaurace, kde můžete ochutnat místní specialitu z jehněčích nožiček.
La Caravelle: Restaurace, bar a jazzový klub v jednom v prvním patře hotelu Belle Vue. Disponuje atmosférou starých zlatých časů a terasou, na které lze strávit celý den.
OBCHODY
Le Royaume de la Chantilly: Obchůdek s bezmezným počtem sýrů a údajně nejlepší šlehačkou v Marseille, kterou vám tam prodají ušlehanou do kelímku.
Félio: Mekka pro fandy pokrývek hlavy všeho druhu. Koupíte zde například originální kapitánskou kšiltovku i čepice s červenou bambulí pro posádku. Empereur: Nejstarší železářství ve Francii a ráj pro kutily. Na několika patrech a v několika domech najdete například polštář na dveře (to aby nebouchaly) nebo třeba plechovou berušku české výroby.
