Vyrůstal na lodi a tráví na ní i převážnou část roku. Jachting znamená pro Martina Trčku celý život. Úspěšný jachtař se vždycky rád vrací do Mostu, kde se narodil, a kde také žije se svou rodinou. Za své největší zadostiučinění považuje to, že se dokázal prosadit ve světě.
Z lyží rovnou na loď
Už jako předškolák zkoušel různé sporty. Ve čtyřech letech lyže, v létě se pohyboval v jachtklubu na Dřínově, později na mosteckém Benediktu.
„Rodiče mě vedli k sportovní všestrannosti odmala. Dá se říct, že jsem měl talent na všechno. Jen míčové hry mě moc nebavily. Až později basket,“ zapátral v paměti Martin Trčka. Naplno se věnoval pouze lyžování a jachtingu.
Začal jezdit od pěti let na plachetnici pro děti třídy Optimist, zhruba do patnácti let. Je to stále nejrozšířenější mládežnická třída na světě.
„V té době jsem se už na lyžích dost trápil. Chtěl jsem se prosadit v českých republikových závodech, ale nešlo dělat oba sporty dobře. Už tenkrát jsme na podzim jezdili na soustředění do Alp. Dost dlouho do jara se závodilo, a tak jsem jeden týden slezl z lyží a další týden už jel závody v jachtingu,“ vzpomíná.
Celé mládí závodil a dodnes ho to nepřešlo. „V jachtingu se dá závodit prakticky pořád. Pořád jsou tam nové technologie, nové možnosti a to mě baví,“ vysvětluje.
Po gymnáziu nastoupil na stavební fakultu. První dva roky měl prospěchové stipendium. Pak čím dál více trénoval, začal jezdit po světových pohárech s vidinou Olympijských her 2000 v Austrálii.
„Ta mi unikla o dva body na mistrovství světa v Cancunu v Mexiku. Nějak se mi to vymklo. Školu jsem se snažil dodělat, ale tehdy už se na Českém vysokém učení technickém nedal dělat individualní plán, a tak jsem skončil,“ pokyvuje hlavou. Z té doby zná dobře matematiku a mechaniku, které hodně využívá ve velkém jachtingu.
Před olympiádou v Číně nastoupil do oborového střediska sportu při ministerstvu vnitra. Zůstal tam jako podporovaný sportovec. „Momentálně se živím řízením týmů ve velkém jachtingu, ale s příchozí krizí to není vůbec jednoduché,“ říká Trčka.
Pro olympijský jachting si shání peníze zejména přes reklamu, něco přes svaz a reprezentaci. „Je to ale čím dál horší. Přes tyhle potíže se mi zatím daří držet krok se světovou špičkou,“ připouští. Jachting je v česku malý sport, ve světě patří ve všech svých formách k nejrozšířenějším.
Sen: závod kolem světa
S přítelkyní, která je instruktorkou jógy, se starají o tříletou dceru. „No, holku vychovává hlavně partnerka, protože já trávím hodně času mimo domov. Že má dostatek trpělivosti se mnou a že to celé vůbec zvládá, je obdivuhodné a toho si na ní cením nejvíc. Život se mnou je dost náročný. Dcerka je pohybově hodně šikovná. Kterým směrem ji budeme formovat, zatím nevíme, ale že by jen tak seděla, to určitě nehrozí,“ směje se Trčka.
Největší radost si udělal na Olympiádě v Aténach. „Předčil jsem cíle, které jsem si vytyčil. A pak při závodě Sydney-Hobart v roce 2006. Není věc, kterou bych tam zpětně udělal jinak,“ podotýká.
Vděčí za své úspěchy převratu v roce 1989? „Těžko hodnotit, nikdo neví jak, nebo kudy by se život ubíral bez revoluce. Ale je jasné, že se otevřely možnosti, o nichž si před listopadem mohli všichni jenom nechat zdát. Asi těžko bych se dnes živil jachtingem, čili posun to byl zcela zásadní,“ míní.
Martin Trčka si myslí, že v jachtingu je teprve v půli cesty. „Zatím jsem spokojený. Ale tahle otázka bude na místě až koncem kariéry. A ten je v nedohlednu,“ zamyslel se.
Má před sebou ještě jeden cíl. „Nevím proč, ale musím jet závody kolem světa. Čím jsem starší, tím víc mě to láká. Přitom pořád platí, že se chci co nejlépe připravit na příští olympiádu a vylepšit výsledek na ní,“ přiznává.
Doba podle něj nic nedává. „Možnosti si člověk musí vytvořit sám a příležitostem chodit naproti. Otázkou samozřejmě zůstává, co a kolik jste ochotni pro splnění cíle oželet, a jestli to vůbec má smysl. Ale na to si musí odpovědět každý sám,“ dodává.
