Masaryk čeká ve sklepě
Mostecko / Dvoukilové kousky bronzu leží v několika bednách ve sklepě mosteckého muzea. Společnost jim dělají pavouci a jednou za čas nějaký zvědavec. V tmavé kobce takhle odpočívají zbytky sochy prvního československého prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, která stávala na 1. náměstí ve starém Mostě.
Letos uplynulo 160 let od jeho narození a pamětníci ze zbořeného města se ptají, kam obrovská socha zmizela. „Zjistěte, kde je mu konec. Vždyť má jubileum,“ vyzval Sedmičku asi sedmdesátiletý Mostečan. Ředitelka muzea Libuše Pokorná nevodí ke zbytkům sochy návštěvy často. „Občas ho někdo hledá. Masaryk se stal ikonou a hlavně tady v pohraničí byly před druhou světovou válkou jeho sochy symbolem odporu proti narůstajícímu fašismu,“ vysvětluje Pokorná.
Příběh sochy připomíná jízdu na horské dráze. „První padla kvůli světové válce, Němci ji roztavili. Druhou sundali komunisté a po osmašedesátém, kdy to vypadalo, že znovu ozdobí náměstí, přišel její definitivní konec,“ řekla ve zkratce příběh sochy mostecká kronikářka Petra Trojnová.
Naděje ale žije. Ředitelka doufá, že pro očíslované zbytky sochy najde využití mladá generace. „Masaryka jsem chtěla zachránit. I proto, že je dílem známého českého sochaře Josefa Fojtíka,“ říká Pokorná.
Ve fraku
V nadživotní velikosti, v typickém fraku. Tak shlížel z podstavce na 1. náměstí ve starém Mostě prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Když sochu poprvé odléval známý sochař Josef Fojtík, ani v nejhorším snu ho nemohlo napadnout, jaký osud bude jeho dílo mít.
Politika sochám nepřeje
Poprvé ze svého místa sochu sundali Němci. Mostecká kronikářka Petra Trojnová má staré fotografie, na kterých je Masaryk pověšený na laně na jeřábu. Němci se rozhodli půldruhé tuny vážící sochu z bronzu roztavit.
Přesto se po válce na své místo vrátil. „Přestože Fojtík hrozně riskoval, schoval si původní formu na sochu a po válce ji odlil znovu,“ vysvětluje Trojnová. Jenže se ani tentokrát Masaryk na podstavci příliš neohřál. V roce 1955 ho sesadili komunisté a zabednili v muzeu. „Když jsem nastoupila v sedmdesátých letech do muzea, nechala jsem z něj sundat bednění. Každý večer, když jsem odcházela, jsem na něj pohlížela jako na našeho obránce,“ vzpomíná ředitelka Oblastního muzea v Mostě Libuše Procházková.
Putoval do vězení
Když se boural starý Most, přišel Masaryk i o svůj azyl. Do přechodného stanoviště muzea se nevešel. „Odešla jsem na mateřskou a o soše ztratila přehled. Na konci osmdesátých let už mi nabídli jen rozřezané torzo,“ vzpomíná Procházková. Odmítla ho, ale jednoho dne stejně policisté vyskládali těžké bedny před muzeum.
Proč ale bedny přivezli policisté? Našli je totiž ve věznici v Bělušicích nedaleko Mostu. „Už tu nepracuje nikdo, kdo tu tehdy byl. Jen bych spekuloval, a to nechci,“ odpověděl mluvčí věznice Petr Maňaska na otázku, jak se části Masaryka dostaly právě tam. A otázkou zůstává, kam se poděla další tuna bronzových kousků ze sochy, ve věznici totiž byla jen třetina rozřezané postavy.
Památník pro Meziboří
Jasné ale je, proč sochu potkal takový konec. „Úředníci rozhodli, že z ní bude sousoší v Meziboří. Proto tu starou učni flexou rozřezali na dvoukilové kousky,“ zjistila Pokorná.
Jenže pro velké dílo bylo kovu z Masaryka málo. „V té době se už dělal bronz jinak než po válce, proto ho nešlo smíchat. Takže sochu rozřezali zbytečně,“ dodala Pokorná.
Ani poslední pokus o jeho záchranu nedopadl dobře. Mostečtí divadelníci uspořádali sbírku. „Dali jsme dohromady ale jen nepatrnou částku, tak deset tisíc. Což zdaleka nestačilo. Proto jsme je věnovali na jiné projekty,“ vzpomíná dramaturg Vlastimil Novák. Torzo sochy tak čeká dál ve sklepě muzea a jediným významným odkazem na Masaryka je po něm pojmenované litvínovské gymnázium.
