Mé postavy trpí. Snad je čtenář pochopí

Dvacet let se psycholožka a vysokoškolská učitelka Kamila Holásková setkává s případy týrání a domácího násilí. Teď se rozhodla sepsat své zkušenosti v knížce Nevěrná a jiné příběhy. „Psaní je dobrá duševní hygiena,“ říká autorka.

Jak jste se dostala k psaní povídek s tak bolestnou tematikou? Ke své první takové knize jsem se sice odhodlala až ve svých dvaapadesáti letech, ale o týrání či domácím násilí píšu odborné věci z oblasti psychologie už léta. Jenže to je literatura pro velmi úzkou skupinku lidí. Před dvěma lety jsem napsala divadelní hru, ale nebyl o ni zájem. Napadlo mě, že ji zkusím předělat jako povídku, přidala jsem pět dalších a nabídla to vydavateli. A povedlo se.

Svými povídkami tedy chcete také šířit osvětu o těchto tématech?
Mladé ženy, s jejichž partnerem není něco v pořádku, si mohou určitě lépe představit, co by mohlo nastat za pět nebo za deset let. Doufám, že se mi podařilo napsat knížku tak, aby člověk, který nemá s domácím násilím žádné zkušenosti, pochopil, jak vlastně funguje. Jestli bude mít s postavami soucit, nebo jimi bude opovrhovat, to už je na něm. Byla bych ale ráda, kdyby tam pochopení bylo.

Podle čeho jste vybírala příběhy do povídek? Nevybrala jsem si je, spíše si našly ony mne. Vždycky mě něco napadne a rychle to hodím na papír. Pak teprve zjistím, co jsem vlastně napsala, a následují velké jazykové úpravy. Známí si neustále dělají legraci z mého manžela, že titulní povídka Nevěrná je moje autobiografie. A já zas musím vysvětlovat, že to tak není.

Čerpáte ze skutečných příběhů, které jste poznala během psychologické praxe? Ano, objevují se tam skutečné případy. I pro mě je to svým způsobem duševní hygiena. Problémy těch lidí na vás samozřejmě působí a je dobré se z nich vypsat. Ani jeden ze šesti příběhů není vymyšlený, ale zároveň hodně fabuluji. Samozřejmě jsem pozměnila jména a často taky období, v němž se povídky odehrávají. Možná, že některé reálné postavy samy sebe v textu ani nepoznají.

Již dříve jste vydala naučnou knížku o kočárcích, teď povídky o domácím násilí. O čem chcete psát příště? V šuplíku už mám rozepsané pohádky pro děti. Na rozdíl od právě vydané knihy v nich není ani špetka násilí. Ostatně si myslím, že agrese do dětských knížek ani filmů nepatří.