„Mé tělo neexistovalo. Byl jsem přeplněný adrenalinem. A pak čtyři tisíce lidí řvaly a tleskaly“

Jméno třicetiletého Petra Manďáka je obyvatelům Boleslavi přinejmenším povědomé. Pro některé je to blázen, který riskuje své zdraví, pro jiné bojovník, který posunuje lidské možnosti.

Nedávno jste uspěl ve skoku do vody na soutěži Highjump. Jak na tuto disciplínu trénujete?
Trénovat ji je potřebné, ale také trochu nemožné, protože skákat ze šestnácti metrů v Česku není kde. Skokani neprofesionálové v sobě prostě musí najít odvahu do toho jít. Před tím mohou skákat ze tří metrů, pak z pěti a zkusit si salto. Akce se účastní hodně freestylových jezdců na snowboardu, lyžích či bruslích, protože mají rozvinutou prostorovou orientaci. Ale i tak je to velký odvaz, skočit třeba dvojité salto ze šestipatrového paneláku. To chce kus odvahy. Občas to nevyjde a člověk sebou plácne do vody. Letos jsem se postavil na šestnáctimetrový můstek bez tréninku až při závodním skoku a skončil jsem třetí z Čechů, což je pro mě velký úspěch. Obrovsky mi pomohlo soustředění vypěstované meditací.

Co jste letos absolvoval?
Minulý týden jsem se v Pardubicích připravoval na mistrovství republiky na bruslích na U-rampě. Podařilo se mi obhájit druhé místo. Letos jsem také udělal rekord v jízdě na bruslích stotřicetikilometrovou rychlostí bez držení motorky, další rekordy připravuji na příští rok.

Pro obyvatele Boleslavi byla často adrenalinem už jízda městem na bruslích, kterou jste pořádal… Jenže letos najednou úředníci dělali problémy s povolením akce, a protože byla už moc velká, policie ji nepodpořila. Zatím to proto nevypadá, že by Bruslení Boleslaví pokračovalo. Přitom třeba v Pardubicích tak projedou dva tisíce lidí a nic se neděje. Smyslem Bruslení Boleslaví navíc byl rozvoj cyklostezek, aby se i bruslaři mohli bezpečně projet městem. To se nepovedlo, protože současná výstavba na sídlišti je nesmyslně z dlaždic. Mnoha stovkám bruslařů tím město ukázalo záda.

V Boleslavi není adrenalinové centrum. Nechybí tam?
Nějakou dobu jsem s radními spolupracoval na rozvoji extrémních sportů, ale mnoho projektů padlo. Nebyla chuť je dokončit. Také domluva byla špatná. Postavit adrenalinové centrum, třeba na Betonárce, kde už je skatepark, by bylo úžasné. Musí se ale pro to začít něco dělat. Boleslav je bohužel co do nabídky adrenalinového vyžití na svou velikost hodně pozadu. Může proto časem narazit na odpor především u mladých lidí, kteří hledají volnost. U nich je adrenalinové vyžití důležité, byli by najednou v přítomnosti, užívali si okamžiku a nemysleli na blbosti. Vyčistili by si hlavu a našli sebe sama. To je moc důležité, protože škola, i když dá člověku znalosti, nenaučí ho, jak život nejlépe prožít.

Kdy jste vy zažil největší adrenalin?
Před pěti lety při prvním šestnáctimetrovém skoku na bruslích do vody. Bylo to na Highjumpu. Mé tělo neexistovalo, byl jsem přeplněný adrenalinem tak na pět těl. Pocit to byl úžasný, hlavně když pak čtyři tisíce lidí nadšeně řvaly a tleskaly.
Bojí se o vás blízcí?
Rodiče už naštěstí mé povolání profesionálního extrémního sportovce přijali. Syna Samuela k němu ale asi nepovedu. Vím, co vše mě stálo naučit se obtížné triky. Pokusím se ale vycítit, jaké talenty a smysl života dostal od Boha a vést ho, aby prožil šťastný a naplněný život.