Měli byste nějaký chleba? Tajné heslo z války si pamatuje dodnes | E15.cz

Měli byste nějaký chleba? Tajné heslo z války si pamatuje dodnes

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bojoval ve válce, seděl v „domečku“ a dočkal se rehabilitace. Brigádní generál ve výslužbě Jaroslav Klemeš oslaví posledního ledna devadesát let.

U Ráje v ústecké Brné bydlí válečný hrdina a poslední žijící parašutista z druhé světové války v Česku.
Jaroslav Klemeš postavil v padesátých letech dům, zasadil stromy, zplodil dceru. Žije přítomností i ze vzpomínek. Často vypráví o událostech druhé světové války. Má za sebou shoz na území protektorátu. Předtím prošel parašutistickým výcvikem v Anglii. V prosinci se stal čestným občanem Ústí nad Labem, velkou slávu mu chystají v Chrudimi, kam za války jako parašutista seskočil.

V Chrudimi pro vás, oslavence, chystají ceremoniál.

Něco se mně doneslo. U Chrudimi jsme za války seskočili, jsem tam ještě váženější než na Ústecku. Mám tam známé, ale to už jsou pozůstalí po lidech, kteří nám po shozu pomohli. Posledně říkali, že narozeniny budou velké, ale podrobnosti tajili.

Vy jste poslední žijící válečný parašutista v České republice. Musí to být pro vás zvláštní pocit, když víte, že už jste jediný.

To víte, všichni přátelé mi odcházejí. Všichni jsou pryč. Když přijdu na nějaké setkání, říkají: Jardo, až ty nepřijdeš… Je to už smutné.

Za pár dní vám bude devadesát let. Na svůj věk vypadáte výborně. Za mlada jste určitě musel před děvčaty utíkat.

Když jsme byli mladí, šli jsme bojovat do Francie, kde bylo bídně. Na děvčata jsme neměli ani myšlenky. Francie nebyla vůbec připravená, měli ještě uniformy z první války, pušky zastaralé, byl nedostatek střeliva. Pro nás to bylo hrozné zklamání. Proto to tam také tak dopadlo, německá armáda tam měla absolutní nadvládu. Ale v Anglii to bylo pěkné, dostali jsme nové uniformy, měli jsme slušný žold. Mně bylo devatenáct roků. Dvakrát týdně pořádali zábavy, hráli muzikanti, byla dobrá společnost. I s děvčaty. Neměla nikoho a chyběli jim muži. Všechni byli narukovaní.

Měl jste tam velkou lásku?

Ne, jako vojáci jsme nebyli dlouho na jednom místě. Někteří kluci se přátelili s mladými děvčaty, mně se líbily spíše starší ženy. Čambala o tom všem napsal knížku Moje druhá světová válka.

S Ludovítem Čambalou jste odešel po okupaci z Československa. On pak žil na Moravě?

Ano, v Brně. Asi pět neděl poté, co vyšla knížka, zemřel. Já jsem mu ji křtil.

Vy jste byli hodně velcí kamarádi…

Odcházeli jsme spolu v lednu 1940 do Francie. V knize všechno popisuje, je tam i spousta fotek. Napsal mi věnování. Podívejte, škrábal, už také nemohl. Jednu knížku jsem věnoval svému vnukovi Jardovi.

Často vyprávíte, co jste ve válce zažil. Vám bylo devatenáct let, když vás okupace dohnala k odchodu za hranice. Chtěli jste odejít čtyři, ale odhodlali jste se dva.

Čtyři, ano. Ale dva se zalekli, a tak jsme dojeli ve dvou, já a Čambala.

Za jak dlouho jste se dostali do Francie?

Jo, to trvalo dlouho. V lednu jsme odcházeli a v dubnu přišli do Agde. Jsem také jedním z dvaačtyřiceti čestných občanů tohoto města. Přes Evropu se nedalo do Francie dostat, museli bychom přes Německo, které chránila proti útokům ze západu Siegfriedova linie a za ní měli Francouzi Maginotovu linii. Bylo vyloučené je zdolat. Všechno to utíkalo přes Polsko, když padlo, tak přes Balkán. Z Čech jsme museli ilegálně přes Slovensko, do Maďarska, Jugoslávie, odtamtud do Turecka, do Sýrie, která byla tehdy kolonií Francie, a odtamtud už jsme měli normální spojení do Francie lodí. Do Alexandrie, Alžíru a do francouzského Marseille, kde nás odvedli do československého vojska. Autobusy nás převážely na frontu. Na začátku cesty jsme byli veselí, zpívali, ale později jsme viděli vojenský lazaret, kde byli všichni zafačovaní a od krve. To nás ta nálada přešla, teprve bylo jasné, do čeho jdeme. To si budu věčně pamatovat.

Francie ale padla a vaší další válečnou etapou byla Anglie.

Poslední uhelnou lodí Rod El Farag jsme připluli do Anglie, kde nás na rozdíl od Francie vítali, všichni nás zdravili a ukazovali palcem nahoru. Přijeli jsme do Liverpoolu, odtamtud do Cholmondeley Parku, kde se po porážce Francie všechno shromáždilo. Ve stanech jsme se přestrojovali, byli jsme zavšivení. Pod Birminghamem se formovala naše brigáda.

V Anglii jste se dozvěděl o popravě svého tatínka, se kterým jste se před odchodem do Francie ani nerozloučil, aby se nedostal do problémů. Tatínek vás vychovával od třinácti let, kdy vám umřela maminka. Vaše nenávist vůči německým okupantům musela ještě zesílit.

To máte pravdu. Otci jsem nechal doma na stole jen dopis, že mu vše po válce vysvětlím. Už jsem k tomu neměl příležitost. Otec pracoval jako berní úředník a tajně převáděl Židy přes hranice. Jednou jsem přišel v Londýně do českého klubu a kolega mi ukázal výstřižek z novin. Psalo se tam o popravě čtyřčlenné skupiny, která podporovala Židy ve Skalici a Hodoníně. Táta byl mezi nimi.

V Anglii jste absolvoval parašutistický kurz a připravoval se na shoz na území protektorátu.

Nejdřív chtěli vycvičit hodně parašutistů, aby je při vhodné příležitosti shodili do Československa a bylo povstání. Ale nešlo to, protože byl nedostatek letounů. Pak přišla myšlenka, že po celé Evropě budou padat skupiny parašutistů, kteří budou připravovat domácí odboj. Vytvořily se tří- až čtyřčlenné skupiny, pár jich seskočilo. Ale skupiny neměly dlouhého trvání, jejich životnost se počítala dva tři měsíce. Parašutistický kurz jsem absolvoval v Ringway u Manchesteru. Připravoval jsem se na výsadek na „třetí frontě“, na území protektorátu.

V jaké jste byl skupině?

Přeřadili mě na základnu ve střední Anglii v Chicheley Hall s kódovým označením STS-46 a zařadili do čtyřčlenné skupiny s krycím jménem Platinum. Velitelem byl Jaromír Nechanský, kterého komunisté po válce popravili, můj kamarád Aloiz Vyhňák a Jaroslav Pešan. Já jsem byl telegrafista.

Četla jsem, že se shoz podařil až na třetí pokus.

Když nás letoun vezl do Československa a nenašel plochu, musel se vrátit. Podruhé jsme někde u Vídně dostali zásah střepinou granátu. Letci nemohli riskovat. My a Poláci jsme měli nejhorší podmínky, přeletěli jsme kanál a celá trasa domů a nazpět vedla nad nepřátelským územím. Proto nás převezli do jižní Itálie a létali jsme z Brindisi. Seskočili jsme až při třetím letu.

Kde to bylo?

V prostoru Nasavrk na Chrudimsku v noci z 16. na 17. února 1945. Měli jsme tři záchytné adresy. Představte si, my jsme seskočili do sněhu a nevěděli, kam přesně. Bylo asi pět hodin ráno. Padnete mezi lesy, musíte ukrýt všechny věci, helmu, padák, popruhy. Zjistili jsme, že jsme kousek od pěti osamělých domků, měli jsme se ubytovat v jednom z nich u rolníka. Každý tam měl velikého hafana, když jsme bouchali, psi se rozštěkali, lidé začali rozsvěcet a otevírat okna, co se děje. Rolník dostal strach, proto nás nepřijal. Co teď? Šli jsme směrem na Hradiště, začalo svítat, museli jsme zalézt do hustého lesa, v Nasavrkách bylo gestapo. Ráno jsme šli za panem Korábkem, doma byla jenom jeho žena, která ale neznala naše heslo: „Měli byste nějaký chleba?“ Ona se měla zeptat: „S máslem?“ Nic nevěděla, dívala se nám do očí a pak řekla: „Chlapci, já vám věřím.“ To byla odvaha. Pan Korábek utekl, protože pro něho dva dny předtím přišlo gestapo a dvě noci na něho čekalo.

To jste tedy měli velké štěstí.

Odvážná byla hlavně paní Korábková. Schovala nás na dva tři dny do stodoly a pak jsme se spojili s domácím odbojem. Vedl ho plukovník Steiner-Veselý, který vystupoval za tehdejší Radu tří. Žádal nás, abychom přešli na druhou stranu Českomoravské vysočiny, kde už byly jednotky. V Londýně jsme dostali instrukce, že máme vyhovět domácímu odboji. Proto jsme přešli do Velké Bíteše a udělali dva úspěšné shozy zbraní. Pak jsme museli odjet do Prahy, kde domácí odboj potřeboval radiostanici. Navazoval jsem radiotelegrafické spojení s Londýnem a dalšími stanicemi až do Pražského povstání.

V Praze jste se opětovně setkal s Čambalou. Vy jako radista, váš kamarád jako člen druhého praporu Československé samostatné obrněné brigády.

Ano.

Blížil se konec války, musela přicházet euforie.

Byla to krásná euforie, jenomže my jsme dostali příkaz, aby se všichni parašutisté dostavili na ministerstvo obrany. Měl jsem vysílačku, v Londýně byla vojenská stanice a ještě asi čtrnáct dní přicházely zprávy.

Je to víc než sedmdesát let, co jste nasazoval život. Byly situace, kdy jste si říkal, že je zle, že jde do tuhého?

Byly takové momenty, kdy jsme se přemísťovali z Vysočiny do Prahy a zastavili nás. Nebo ve Francii, když jsme viděli raněné.

Po válce si parašutisté, kteří sloužili u radiostanic, mohli vybrat, jít na ministerstvo zahraničí a dělat spojaře, nebo zůstat v armádě. Vy jste upřednostnil armádu.

Lojza šel do Paříže. Já jsem byl rád, že jsem doma, proto jsem zůstal. V Milovicích jsem absolvoval vojenskou akademii a zůstal v armádě jako voják z povolání, měl jsem hodnost nadporučíka. V Litoměřicích jsem se stal velitelem druhé roty, pluk se v roce 1949 přemístil do Podbořan, kde mě po třech nebo čtyřech dnech zatkli.

Komunisté vás pronásledovali, chtěli zlikvidovat. Nenapadlo vás tehdy, že jste měl odejít do Paříže jako Lojza?

To jsem nějak zaspal. Ale řeknu vám, že jsem byl rád, že jsme byli doma. Domov je domov. Nevěděl jsem, že to tak dopadne, a nečekal, že to bude tak zlé.

Říkal jste, že pro vás přijeli do Podbořan.

Byla polední přestávka. Pane nadporučíku, máte návštěvu. Jen tak jsem vyběhnul k vratům, stáli tam dva civilisté s rukama v kapsách. Jako vycvičený parašutista jsem věděl, že tam mají pistoli. Že prý pojedeme do Prahy, a hned. Přijdeme na hlavní štáb, do vojenské nemocnice, do „domečku“. Kontrola, jestli nemám nějaké zbraně. Hned druhý den přišel vyšetřovatel, co prý jsem měl s Nechanským? Seskočili jsme, říkám. On už byl skoro měsíc vyšetřovaný. My jsme se ale nestýkali, on si dělal vysokou školu válečnou a já akademii. Nějakou dobu mě vyšetřovali. Nechanský potvrdil, že jsme se nestýkali, tak mě dali do skupiny Palečka. Nedokázali mi nic, akorát, že jsem byl v kanceláři a on mě řídil. Obvinili mě z protistátního spiknutí ve skupině generála Palečka a odsoudili na dva roky. Byl jsem devět měsíců sám v „domečku“ na Hradčanech, na Pankráci i na Borech. Měli v ruce mé papíry, že jsem měl parašutistický výcvik a byl cvičený v sabotážích, takže bych mohl něco někoho naučit.

Po roce 1968 vás rehabilitovali, ale nezůstal ve vás pocit křivdy? Nasazoval jste život pro Čechy, a komunisté vás pak obvinili a zavřeli.

Dali nám asi třicet tisíc, vrátili hodnost a občanská práva, nesměli jsme volit. No, to jsme byli naštvaní, že jsme nemohli volit komunisty. Říkal jsem si proč a za co?

JAROSLAV KLEMEŠ

Jaroslav Klemeš se narodil v roce 1922.

Ocenění, která obdržel:

1946 Československý válečný kříž
1997 medaile Za hrdinství
2010 prezident Václav Klaus ho povýšil z řad válečných veteránů druhé světové války do hodnosti brigádního generála

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video