Mertova studiová premiéra s kapelou dopadla na výbornou

Z edičních plánů vydavatelů ani z koncertních pódií Mertovo jméno nikdy nezmizelo. Přesto jej v uplynutých letech bylo slyšet spíše v souvislosti s reedicemi archivních nahrávek, hudbou k filmům anebo deskami zpěvačky Jany Lewitové. I výhled do budoucnosti slibuje další archivní návraty včetně reedice vynikajícího kompletu zhudebněné poezie Struny ve větru. Proto je nové – řadové a zároveň studiové – album takovou událostí.

Výběr spoluhráčů již tak překvapivý není: někteří dotvářeli mnohovrstevný zvuk Mertových desek již v minulosti, s dalšími písničkáře spájí angažmá ve skupině Dobrá úroda. Ponorná řeka střídá písničky z repertoáru Dobré úrody s doposud (alespoň na řadových albech) nevydanými skladbami napříč Mertovou uměleckou drahou. Vedle kousků více než třicetiletých stojí relativní – osm let staré – novinky.

Ponornou řeku charakterizoval její strůjce jako odstoupení od improvizace a příklon k detailněji prokresleným formám a konturám. Mertova hudební neukázněnost (tytéž písničky hraje pokaždé v odlišných aranžmá) se však promítla i zde. Album je živé, organické, bezprostřední, je výběrem různých verzí skupinových úprav týchž skladeb. Kapela za zády neznamená jednolitý výraz, naopak, deska se rozlévá do mnoha poloh. I v tomto široce rozkročeném výrazu ale písně neztrácejí nic z výpovědní hodnoty a naléhavosti; Vzdálené výstřely, písničkářova dobová reakce na události na náměstí Nebeského klidu, zneklidňuje i po letech.

Ponorná řeka stvrzuje, že mezi písničkáři, kteří se proslavili jako oponenti minulého režimu, má Merta výsadní postavení. Někdejší popularitu možná nedokázal využít jako někteří kolegové, umělecky i potřebou mezi příběhy a odlehčenými skladbami stále přinášet závažná sdělení, však zůstává daleko před nimi.

Vladimír Merta: Ponorná řeka

Vydavatel: Galén, 2011
Hodnocení: 90 %

Autor je spolupracovníkem redakce