Městské Parky. Ve dne patří lidem, v noci ježkům

Ve frýdecko-místeckých parcích je v létě živo. Ve dne více než v noci. Některým místům je ale lepší se vyhnout.

Je půl čtvrté odpoledne. Dagmar Pěluchová sedí na lavičce a dívá se, jak si její dítě hraje. Využívá odpoledních hodin, kdy je v Sadech Svobody na sídlišti Slezská opravdu příjemně. Poslední prázdninové dny tam tráví hodně lidí a Sedmička zjišťovala, zda se mohou ve frýdecko-místeckých parcích cítit bezpečně. Ve dne, i poté, co se rozsvítí pouliční lampy.
„Když je hezky, často sem utíkám z té betonové džungle. Je tady dobře, jen někdy obtěžují hlučné party,“ říká Pěluchová. Vedle sedí další rodiče s dětmi, procházejí lidé se psy.
Pavel Chvistek je v parku s dítětem a manželkou. „Někdy se v pískovišti povalují injekční stříkačky. Jindy jsou v písku psí výkaly. Chtělo by to nějaký plotek,“ říká Chvistek. Večer by do parku nešel. „Bývají tady chuligáni. Nechci dostat flaškou do hlavy,“ říká Chvistek. Odpoledne se v sadech začínají scházet ti odrostlejší. Na lavičkách sedí čtyři mladí muži. „Je tady klídeček, sejdou se známí. Popijeme, pokecáme, zahrajeme karty. Nejsme milionáři, abychom vysedávali v hospodě,“ vysvětluje třiadvacetiletý René Hlaváč ze Slezské. V parku podle něho chybí popelníky, altán by potřeboval opravit a měly by tam být lavičky. „To by bylo super. A ještě postel! Nehnul bych se odtud,“ směje se mladík. Jeho kamarád dodává, že taky někdy fetují. „Ale ne! To je sranda,“ vrací slova zpět.

Milenci a opilec

Sady Bedřicha Smetany před osmou hodinou večer: Milenci na lavičce živě hovoří. Jsou v parku sami až na muže, který čte knihu a ani nevnímá, že se už stmívá. Ve čtvrt na devět se rozsvěcují pouliční lampy. Sady Svobody patří jen skupině dětí ve věku třináct až šestnáct let. Mají s sebou i mladší sourozence a malého bílého psa. Jsou hluční a s gustem mluví sprostě. Vulgarity létají večerním parkem. Jedna dvojice se líbá. Sady Bedřicha Smetany jsou v devět večer skoro vylidněné. Jen v zahradních restauracích Sokolík a Krmelec to žije. Je slyšet cinkot skla a veselé hlasy. Na nábřeží Ostravice občas projíždějí cyklisté.
V osmihektarovém parku sedí na lavičce stále stejný milenecký pár. Už nemluví, ale objímají se. Kromě nich je tam bezdomovec s igelitkou. Je zcela opilý, vrávorá mezi lavičkami, až se nakonec na jednu zhroutí.
Krátce po deváté prochází po nábřeží policejní hlídka. Policisté potvrzují, že po setmění se lidé parku vyhýbají. „Bojí se,“ shodují se policisté. Baterkou svítí do křoví u řeky. „Stanují tady bezdomovci, i když vědí, že tady nemají co dělat,“ říkají. Odbíjí jedenáctá. V Sadech Svobody je pořád stejná parta dětí s bílým psem. „Piky, piky,“ rozléhá se nočním parkem. Následuje úprk do temných koutů. Jeden mladík nehraje, leží v trávě, kouří a plive kolem sebe.
Pomalu utichá i život v Sadech Bedřicha Smetany. Sokolík o půlnoci zavírá, přes lávku pro pěší přecházejí poslední chodci, sem tam člověk se psem. V jednu hodinu po půlnoci jsou Sady Svobody zcela tiché. Jediným zvukem je šumění stromů, sem tam kolem projede auto. Na autobusovém nádraží u Smetanových sadů se energicky pohybuje zvlášní postava. Vousatý muž má na sobě jen trenýrky a boty, do igelitové tašky sbírá odpadky. Není důvod se ho bát. Je to uklízeč technických služeb Zdeněk Vrubel. V zimě nepotřebuje ani svetr, zato v horkých dnech trpí. Svůj rajon uklízí raději v noci.

V parku je klid. Jen Ostravice šumí. Ve čtvrt na dvě jím projde mladík se psem. Protože je tam sám, nechává ho volně běhat. Odbily tři hodiny. Město spí. V parcích dělají hluk jen ježci. I když je krásná letní noc a svítí hvězdy, nikoho to ven netáhne. Až svítání odhalí spícího muže na lavičce v altánu u Sokolíka. Hluboký spánek vysvětluje prázdná lahev vodky. Na protějším břehu řeky spí další člověk. Sady kráčí policejní hlídka.
Od pěti od rána začínají parkem procházet lidé, kteří chodí přes lávky do práce. Po šesté přicházejí první pejskaři. Další den v parku začíná.