Metají, ale nezametají. Chybí jim hala

Obrázek, který znají lidé třeba z olympijských televizních přenosů - jeden člověk pošle po ledě žulový kámen a další dva před ním zametají košťátky, aby zajel přesně tam, kam chtějí.
To není metaná, ale curling. Oba sporty lidé často zaměňují nebo je vůbec nerozlišují.
„Když se mě lidé ptají na metanou, obvykle mi říkají: ty jsi ten, který vrhá, nebo zametá?“ pousměje se šestatřicetiletý Michal Madar z Vodňan. Letos vyhrál mistrovství republiky v jednotlivcích a se svými spoluhráči ze ZKM Vodňany i v družstvech. „Jenže název metaná není od zametat, ale metnout - hodit,“ dodává dál.
Před kotouči tady nikdo nezametá, ale hráči je musí poslat na pětadvacetimetrovou vzdálenost, aby se dostali co nejblíže gumovému puku. Nejsou to žulové kameny, ale železo-plastová tělesa s rukojetí na gumové desce. Ta se mění v závislosti na požadované rychlosti. Princip hry je dost podobný třeba pétanque.
Jižní Čechy jsou centrem zdejší metané a úplným středem je právě Strakonicko. V boji o titul proti sobě nastupují celky jako Slavoj Stožice, ZKM a Sokol Vodňany, Sokol Pražák, Křišťál Lenora nebo MC Včelná. Jen někdy je doplní Přerov nebo Třebíč. Člověku to pak může připadat jako výčet okresního přeboru ve fotbale.
Jenomže tady hrají na nejvyšší úrovni a nejlepší pak tvoří reprezentaci, která si nevede zle. Například letos jede pětičlenný tým z Vodňan a Stožic do Itálie na mistrovství Evropy. Ambice? „Chtělo by to už nějakou medaili,“ pousměje se Madar. Zatím jedinou, stříbrnou přivezli Češi v polovině devadesátých let.
Prim hrají alpské země. Třeba v Rakousku je metaná jedním z nejpopulárnějších zimních sportů s třistatisícovou členskou základnou.
Na mistrovstvích Evropy nebo světa se na prvních třech místech umisťují většinou Rakousko, Německo a Itálie. Teprve o čtvrté se perou Češi, Slovinci nebo Švýcaři.
V družstvech se Češi s nejlepšími rovnat mohou. V jednotlivcích je to ale horší, protože s pěti stovkami členů nemají žádné specialisty na různé disciplíny, jako jsou hod na cíl, hody na dálku nebo rychlost. Kotouče dosahují až stokilometrové rychlosti.
V metané musí závodník skloubit přesnost a sílu dohromady. Na své hody musí být maximálně soustředěný a každý pro něj musí být rutinou.
„Tenhle sport můžete hrát do pokročilého věku,“ dodává předseda Českého svazu metané Josef Richter. Sám je poslední žijící člen oddílu, který ve Vodňanech na konci šedesátých let zakládal společně se svými spoluhráči. „Na turnaji v Německu byl jeden pětaosmdesátiletý hráč. Sotva stál, nemohl se ohnout. Když potřeboval vyměnit desku, udělal to zeťák. Jenže děda hodil a kotouč skončil přesně tam, kde měl,“ přidává historku.
Ačkoliv hrají ve světové A-skupině a patří k tomu lepšímu v Evropě, trénují jednou za čtrnáct dní na zimním stadionu ve Vimperku nebo na asfaltovém povrchu, který mají ve Vodňanech. Metaná má zimní i letní variantu. „Byli bychom rádi alespoň za zastřešenou asfaltovou plochu, abychom mohli hrát za každého počasí,“ dodává předseda svazu Josef Richter.

Pár faktů o metané na ledě i asfaltu

Český svaz metané vznikl v roce 1990.
Má čtyři okresní svazy - Strakonice, České Budějovice, Český Krumlov a Přerov.
Soustředí se v něm dvacet klubů převážně z jižních Čech a další čtyři jsou z Moravy.
Nejvíce oddílů je na Strakonicku a k nejlepším patří ZKM Vodňany.
Metaná není curling, i když ji s ním zaměňují.