Hradec Králové Stál u počátků azylového domu pro muže na Pouchově, odkud vyráží na objížďky příbytků lidí bez domova nebo vyřizovat běžné záležitosti klientů „azyláku“ na úřady nebo k lékařům. Petr Macl zároveň fotografuje život lidí na okraji společnosti a upozorňuje, že jejich počet bude i nadále vzrůstat. „Většinou nastane kombinace několika nepříznivých událostí, která přijde souběžně. Myslím, že v takových situacích by se sesypala většina z nás,“ mluví ze zkušenosti devětačtyřicetiletý muž a ukazuje černobílé fotografie zachycující jeho klienty. „Na něho rád vzpomínám. Bydlel na bývalých záchodcích u zimního stadionu. S ním tam pod pisoáry spával také jeden z bývalých hradeckých prvoligových fotbalistů, jeden z nejlepších,“ ukazuje černobílé fotografie jednoho z oblíbených klientů.
Jak se v průběhu let v Hradci Králové mění bezdomovci a kolik jich ve městě vlastně žije?
Čím to dělám déle, tím více vidím, že jde o vzdělané lidi. Ze zhruba dvou set hradeckých bezdomovců má dnes polovina výuční list, je mezi nimi patnáct maturantů a tři nebo čtyři vysokoškoláci. Měli jsme tady i lékaře. Když jsem s nimi začal v devadesátých letech pracovat, šlo z drtivé většiny o lidi propuštěné z vězení.
Proč k takové změně došlo?
Mění se to současně s politikou státu, třeba v souvislosti s nezaměstnaností nebo se zvyšováním nájmů, kdy to prostě někteří lidé neutáhnou. Problémy způsobují i dostupné hypotéky. Lidé se najednou dostanou do obrovských dluhů a pak už to jede. Není na nájem, vztahy se rozpadají, chlapi do toho někdy začnou pít a všechno se pobourá. Hodně přibylo také mladých lidí.
Jaký je Hradec Králové v porovnání s jinými českými městy?
Oproti velkým městům je tady bezdomovců mnohem méně. V Hradci jich žije zhruba dvě stě, včetně těch, kteří jsou v azylových domech. Když vidím, z čeho mohou vycházet a k čemu směřovat, je to děsivé. V podstatě nemají budoucnost. Spousta z nich má takové handicapy, že pokud nemají oporu v okolí, jsou ztracení. Když se k tomu přidají alkohol či drogy, často to končí skokem pod vlak.
Jak často se to stává?
V poslední době byly dva případy.
Proč podle vás roste počet lidí bez domova?
Myslím si, že je to částečně součástí evropské krize, ale i celkovou situací ve společnosti a sociální politikou státu. Od dob Václava Havla již od politiků není slyšet o vztahových či rodinných hodnotách nebo podpoře morálky. Bezdomovců přibývá a přibývat bude.
Jaký je typický příběh člověka, který skončí na ulici?
Často to jsou lidé z neúplných rodin nebo dětských domovů a nebyli tolik pro život připravení. Nechci však všechno líčit černobíle. Ti kluci jsou v něčem velmi samostatní, ale tím, že nemají podporu rodiny, se často vzdávají po prvním neúspěchu.
Kolik lidí využívá azylový dům na Pouchově?
Dochází k nám asi sedmdesát mužů, v zimě ještě o zhruba třicet víc.
Můžete přiblížit váš běžný pracovní den?
Ráno se sejdeme s kolegy a pobavíme se o tom, co bude ten den nejdůležitější udělat. Často s klienty obcházím lékaře nebo úřady, pokud toho nejsou sami schopni. Snažím se dělat to, co považuji za nejdůležitější. Pokud někdo zavolá z vězení, že jde na svobodu a potřebuje základní věci, dám tomu přednost. Musím také odpovídat na dopisy z vězení. Dvěma lidem také dělám opatrovníka. Snažím se objíždět bezdomovce v místech, kde přebývají. Musím však říci, že velká část z nich k nám do azylového domu alespoň občas chodí. Stále víc času také zabírá papírování.
Setkáváte se i se šťastnými případy, kdy se člověk vrátí k běžnému životu?
Jsou, ale hodně to záleží na schopnostech konkrétních lidí. Pokud v sobě člověk má ještě nějaký řád, někdo mu takzvaně hodí lano a sežene práci, má šanci. Vzpomínám na jednoho pána, který byl několikrát hospitalizovaný na psychiatrii v Havlíčkově Brodě kvůli pití. Býval svářečem, za práci na nějakém ropovodu dostal dokonce státní vyznamenání. Byl zdatný, v práci to dotáhl na šéfa, postavil barák. Pak se propil do děsivého stavu. Podařilo se mu naštěstí na důchod získat bydlení v domě se sociálním bydlením Harmonie na Moravském Předměstí. Bylo neskutečné, jak se změnil. Zůstaly mu totiž schopnosti z mládí, dokázal si zorganizovat život. Najednou maloval obrazy, choval rybičky, pěstoval překrásné orchideje. Chodil pomáhat lidem, byl aktivní, uměl si život plánovat a užívat si ho. Dostal zpátky svůj řád. Velice důležitá a většinou klíčová možnost bydlení pomohla i řadě dalších podobných lidí, se kterými jsem se setkal. Člověk potřebuje málo. Když někteří z nich dostanou příležitost, mohou z toho kanálu vylézt.
Častěji jste však svědkem opačných příběhů. Jsou některé, jež se vám vryly do paměti?
Zrovna nedávno se zabil mladý kluk, kterého jsme v azylovém domě měli rádi, byl taková šťastná povaha. Nezvládal peníze a pití. Měl jít do vězení. Nakonec dal hlavu pod vlak. Ještě navíc to přežil, ležel v nemocnici a nedávno zemřel.
Za co měl jít do vězení?
Neplatil alimenty. To máte těžké, když jste na sociálce, máte dva tisíce měsíčně a jste alkoholik. Někde se alkoholismus bere jako nemoc. U nás se to bere tak, že si za to může každý sám. Přitom jsou všude reklamy, stát z toho má obrovské peníze, alkohol se dá koupit na každém rohu. Česká republika je pro alkoholika ráj. Někteří tomu podlehnou a potom se jim říká, že si za to mohou sami. Myslím si, že to není úplná pravda.
Existuje recept na zlepšení situace, jsou nějaké příklady třeba v zahraničí?
V severských zemích se například snaží o přirozenější prostředí, než jsou velké azylové domy. Je tam více sociálního bydlení s intenzivním kontaktem se sociálními pracovníky, kterých je tam více než u nás.
Je nějaký nový fenomén týkající se lidí na okraji společnosti z poslední doby?
V poslední době jsem se setkal s tím, že někteří lidé, kteří experimentovali s tvrdými drogami, zůstali zaseklí a jsou jako velké děti. Něco se jim v hlavě splašilo a najednou končí v chráněném bydlení, nejsou schopní se starat o peníze a často se u nich začne projevovat nějaká duševní porucha. Je neuvěřitelné, že stále existují obchody, kde se prodávají drogy. V Hradci funguje nedaleko od Centrálu. Jeden z bezdomovců se z toho zbláznil. Říkal, že byl na pervitinu, který měl pod kontrolou, ale po tom, co si tam koupil, začal být paranoidní. O tom obchodě mu prý řekly na ulici dvanáctileté děti.
Co říkáte názoru, že sociálně slabí lidé parazitují na ostatní společnosti?
Na jedné straně se tady podporuje hazard, drogy se prodávají v obchodech, a na druhé straně se cepují bezdomovci a další lidé, že na někom parazitují. Bezdomovci si jistě mohou za problémy sami. Ale to my všichni ostatní také. Myslím si, že bych se na jejich místě a v jejich situaci choval podobně jako oni. I když si vlastně sám sebe na ulici představit přednedovedu.
Mají se bezdomovcům na ulici dávat drobné?
Říká se, že se jim dávat nemají, ale já dávám. Když si nejsem jistý, budu raději milosrdný než naopak. V milosrdenství jsem pravdě, o které si nejsem jistý, blíže. Nikdy nevíte, jestli ti lidé opravdu peníze nepotřebují, ne každý to má na chlast. Na druhou stranu třeba v Hradci jim spíš říkám, že peníze nedám a že mají přijít do azylového domu, kde dostanou jídlo a další pomoc.
A co vzít je na něco k jídlu do bufetu?
Pokud máte čas, tak ano. Pokud vám ovšem nebudou nadávat, že chtějí radši koupit rum.
Kolik si podle vaší zkušenosti mohou bezdomovci žebráním vydělat?
Ptal jsem se jednoho z nich, který se pohyboval v Praze, jak to tam může se svým zjevem přežít. Odpověděl, že čím hůř vypadá, tím lépe. Vyprávěl mi, že když spal před hlavním nádražím, dostal od nějaké babičky pět set korun. -Kup si něco, chudáčku,“ říkala.
Jací lidé jsou k bezdomovcům vstřícnější než ostatní, a naopak?
Předpokládal bych, že vysokoškolsky vzdělaní lidé budou otevřenější vůči různým souvislostem, a budou mít větší pochopení pro lidi, kteří se dostali do problémů. Místo toho mám pocit, že lidé bez vzdělání mají mnohem větší soucit, moudrost a empatii.
PETR MACL
* Terénní pracovník Oblastní charity Hradec Králové.
* Narodil se v roce 1961 v Hradci Králové.
* Je ženatý, má dva dospělé syny.
* Rád fotografuje, poslouchá hudbu všech žánrů, zejména big beat, blízká je mu undergroundová komunita.
* Podle svých slov se snaží držet hesla: Dívej se kolem sebe a dělej, co je potřeba.
