K malému krámku sbitému ze všemožného harampádí se pomalu šourá skrčená mužská postava. Velké stany sice házejí v odpoledním slunci na jeho strnulý obličej stín, i tak se ale dá z jeho výrazu přečíst prožité utrpení. Nechceme, aby nás místní považovali za zvědavé voyeury, a tak klopíme oči k zemi poseté odpadky. Muž si ale stoupne přímo před nás a ukazuje fotku, kterou svírá ve vrásčité dlani.
„Bylo mu teprve dvacet tři let,“ překládá nám jeho slova mladík, který mezitím s desítkami kamarádů vytvořil za jeho zády lidský hrozen, „Neměl s válkou nic společného. I tak ho ale armáda Bašára Asada zabila jako bezcennou mouchu.“ Dál už muž přes záchvat pláče mluvit nedokáže.
Třiapadesátiletý nešťastný otec Chalíd Šakir Mahmúd uprchl ze Sýrie kvůli stále trvajícímu ozbrojenému konfliktu mezi režimem prezidenta Bašára Asada a jeho odpůrci. „Nemohl jsem snášet ten neustálý strach, a když pak vojáci smrtelně zasáhli mého syna Masúda, neměl jsem důvod v zemi zůstávat,“ vysvětluje. Poslední peníze, které mu zbyly, si od něj nechal vysázet taxikář, který jej z Damašku odvezl do města Kámišlí (al-Qamishli). Pak už musel stopovat nebo jít po svých. Do uprchlického tábora Domiz, který je jedním ze tří táborů postavených v iráckém Kurdistánu pro Syřany s kurdským původem, přišel na pokraji svých sil. „Pořád jsem žil jako ve špatném snu. Viděl jsem nešťastné rodiny s malými dětmi i zraněné vojáky, kteří zběhli z Asadovy armády, protože už dál nedokázali snášet násilnosti.“
